Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

Po povinné fotce u polského Pendolina (foto v prvním díle reportáže) jsme se vymotali z labyrintu podzemní stanice Warsawa Centralna, což znamenalo objevit mně již známou hlavní odbavovací halu. Pořídili jsme dvě celodenní jízdenky a pak už jsme mohli se vypravit poznávat krásy Varšavy. Naše kroky nejprve vedly k Paláci kultury a vědy. Vzhledem k příznivému počasí jsme dlouho neváhali a zaplatili 20 zlotých za možnost návštěvy vyhlídkové terasy v 30. patře.

Výtah nás velmi rychle dovezl do 30. patra a my jsme si tak mohli začít užívat vyhlídky na město.

Po té, co jsme si dostatečně užili výhled, jsme sjeli výtahem opět dolů, všimli si v okolí paláce zaparkovaných maluchů, které jsou v nabídce pro vyhlídkovou jízdu po Varšavě, jsme vyrazili po ulici Marszalkowska.

Nakonec jsme ale využili tramvaj a přesunuli se blíže ke starému městu, které jsme si zběžně prohlédli a ze zastávky nedaleko královského zámku jsme odjeli tramvají na severovýchod, kde jsem měl u mého dobrého kamaráda esperantisty, Irka, domluvený nocleh. V jeho nevelkém bytě byli v tu chvíli ještě další dva mladí hosté, Marek a Kasia, kterou jsem tak po delší době potkal.

Úterý ve Varšavě jsme strávili částečně prohlídkou centra a částečně i poznáváním některých tramvajových tratí.

Viděli jsme tedy jak sídlo prezidenta, před kterým je pomník obětem leteckého neštěstí u Smolensku. Dále nás zajímala budova univerzitní knihovny, která je zajímavá tím, že na její střeše je veřejně přístupná zahrada. Dalším zajímavým místem byl velký park Lazienki. Kdybych měl přirovnat tento park významově k nějakému jinému, řekl bych, že to je taková varšavská verze madridského Retira či brněnských Lužánek.

Z dopravních zajímavostí zmiňme alespoň výlet na tramvajový uzel Młociny, který je nejen konečnou linky metra M1, ale především místem, kde vedle sebe může stát až šest tramvají. Ano, na tomto uzlu je vedle sebe celkově šest kolejí. Navíc z tohoto uzlu pokračuje nedávno postavená trať na sídliště Nowodwory. Konečná je řešená jako úvrať, nicméně výstavba možná ještě bude pokračovat dle částečně položených kolejí.

Obecně se nám líbilo i to, že na konečných zastávkách mají vozidla na panelu informaci, za jak dlouho odjíždí. Cestující tak nemusí vždy studovat jízdní řád.

Když pominu dopravu a památky, tak jsem si jako hráč geocachingu samozřejmě odlovil několik kešek ve Varšavě. Na oběd jsme si zašli v centru města na zapiekanku.

Večer jsme se s Irkem sešli v jeho chatce na zahradě nedaleko jeho bydliště a já jsem si tak mohl prohlédnout místo, kde se přes léto schází esperantisté a občas také nocují. My jsme však podle domluvy nocovali u Irka v bytě.

Ve středu ráno 24. května jsme se s Irkem rozloučili. Na město už jsme neměli tolik času, ale i přesto jsme se ještě podívali na dvě místa: palác Wilanów (vstupné do parku je 5 zlotých) a památník hrdinů ghetta. A protože oba mluvíme esperantem, zajeli jsme si i na konečnou autobusů Esperanto (podle ulice).

Náš hlavní cíl toho dne ale bylo varšavské letiště Frederyka Chopina, odkud nám letěl spoj společnosti Ryanair do Wroclawi. Odtud tedy původ názvu článku - rozhodli jsme se vyzkoušet v Polsku (rychlo)vlak (tedy polské Pendolino) i letadlo na vnitrostátní lince.

Letenky jsem na tento let pořídil v ceně 21 zlotých za osobu dne 26. dubna. Letenka za cenu tří piv, to jsem prostě chtěl zkusit. Navíc, můj kamarád Jarda nikdy předtím neletěl, takže jsem se rozhodl ho tímto pozvat.

Napřed jsme se ale museli na letiště přesunout z centra. V tomto směru je Varšava ukázková, z centra jezdí dvě vlakové linky, v obou platí městské jízdenky, prostě žádný autobus jak v Praze.

Ačkoliv jsem na letišti ve Varšavě nikdy předtím nebyl, je pro mne orientace už spíše rutinou. Boarding passy máme vytištěné, zavazadla máme jen příruční, takže hurá k bezpečnostní prohlídce. Kontrola proběhla bez větších obtíží a pak už se nám konečně otevřel pohled na letištní ranvej, z čehož byl nadšený hlavně Jarda. Ještě společná fotka a pak už hurá k bráně. Jak je zvykem Ryanairu, šetřit se musí, takže nás nečeká nástup skrze tubus, ale k letadlu dojedeme letištním autobusem. Vzhledem k tomu, že jsme si vybrali bezplatné odbavení, tedy bez poplatku za zvolené sedadlo, sedíme poměrně daleko od sebe a do letadla tak nastupuji já zadním vchodem, Jarda předním.

A pak už jen hurá do vzduchu, neboli upintheair! V čase krátce po půl druhé odlétáme z Varšavy směr Wroclaw. Let trvá hodinu, během letu stevardi samozřejmě nabízejí občerstvení a další pozornosti navíc, ale obecně nemám pocit, že by nás zas moc otravovali. Koneckonců, Ryanair létá na této trase třikrát denně, takže možná ani tak nejde o turistickou linku typu Praha - Barcelona / Madrid jako spíše o linku umožňující rychlé spojení Wroclawi s Varšavou. A pokud cesta vlakem Pendolino trvá 3 hodiny a 46 minut a někomu stačí dojet kratší cestu k letišti než na nádraží v jednom z těchto dvou měst, pak může být letecké spojení skutečně produktem zajímavým pro mnohé manažery. Ekologii navzdory, samozřejmě.

Po přistání ve Wroclawi se ptám Jardy na dojmy - je nadšený a ptá se, kdy zase někam poletíme. No to nevím, na druhou stranu přišel s postřehem, že tedy komfort v letadle na sezení nic moc. No ano, Ryanair a jeho letadla jsou tak trochu okřídlené autobusy, do kterých výrobce namontoval ty nejlevnější možné sedačky. To už i let s Airbusem A319 pod hlavičkou ČSA z Prahy do Barcelony a zpět s Boeingem TravelService mi přišel komfortnější.

Ještě fotografie na letišti ve Wroclawi a pak hurá na autobus MHD do centra. Letadlo přistálo včas, ale zase tolik času nemáme. Před pátou hodinou odpolední nám jede vlak do Lichkova a ten musíme stihnout.

Autobus ale cestou chytá zpoždění v kolonách a tak se názorně ukazuje, jak je výhodné mít na letiště nezávislou dopravu. Nakonec úspěšně přijíždíme na konečnou nedaleko hlavního železničního nádraží a rychle kupujeme lístky na MHD a jedeme ještě na chvíli do centra do obchodní galerie na nákup.

Jarda ještě kupuje něco nezávisle, takže sraz máme na nádraží, kde kupuji skupinovou jízdenku pro dva do Mezilesí. Pokladní se tváří, že na hranici (Lichkov Gr. / Miedzylesie Gr.) lístek nevydá. Prý to bude řešit průvodčí.

Na vlaku do Lichkova v současné době jezdí lehce zrekonstruovaná jednotka EN57, takže o komfortu se moc mluvit nedá. Navíc část trasy musíme jet na stojáka. Při kontrole jízdenek se průvodčí zběžně ptá na to, co mám za další jízdenku, ale nezdá se, že by můj lístek důkladně studoval. Navíc Jarda má režijku.

Ale dále se už o nás průvodčí nezajímal a tak jsme o půl osmé večer přijeli do Lichkova, kde jsme přestoupili na vlak do Ústí nad Orlicí. Pak už zbývalo si jen počkat na vlak, který nás popovezl do České Třebové a odtama  už jsme dojeli railjetem do Brna. Konec netradičního výletu do Polska jsme zapili pivem z jídelního vozu.

A tím byl náš výlet u konce, zbývalo už jen dojet domů. -mir-