Je sobota 20. května, sedm hodin ráno a já právě vyrážím společně s kamarádem z Brna vlakem do Bohumína a dále do Polska. Co jsme všechno viděli a zažili, o tom už následující reportáž...
Myšlenka cesty do Polska byla v mé hlavě už delší dobu, otázkou ale bylo: kdy a kam? Lákala mne Varšava a také Katovicko. A mého kamaráda Jardu také, navíc on ještě ve Varšavě nebyl. Nuže, ke konci dubna jsem zařídil jízdenky, dále už jsem řešil možnost ubytování u esperantistů. To se nakonec podařit domluvit jak nedaleko Katovic, tak přímo ve Varšavě.
A tak tedy po desáté hodině odjíždíme vlakem IC 113 Porta Moravica do Katovic. Na tento vlak jsem pořídil pro sebe i pro Jardu Včasnou jízdenku od Českých drah za necelých 200 Kč. K jízdence nám shodou okolností České dráhy nabídly i bezplatnou místenku. Jen bylo nutné si jízdenku vytisknout a v Bohumíně na pokladně si nechat jízdenku ověřit.
Do Katowic cesta nebyla zrovna záživná, povětšinou jsme nejeli moc rychle. O tom také svědčí jízdní řád. Vlak odjížděl z Bohumína v 10:07 a do Katowic přijel v 11:30 a přitom ujel vzdálenost pouhých 81 km. No, není divu, že vlak nebyl moc plný a více lidí do vlaku nastoupilo až v Katowicích.
Katowice nás vítají moderním zrekonstruovaným nádražím s navazující obchodní galerií. Bylo to tedy ideální místo pro zakoupení karty ŚKUP, což znamená Śląska Karta Usług Publicznych (více o kartě v polštině zde). Už dopředu jsme tušili určité problémy, ale každopádně samotný nákup této karty včetně nahrání celodenní jízdenky na ježdění tramvajemi i autobusy v rámci katowické aglomerace proběhl poměrně bez potíží.
Dalším požadavkem byl nákup polské SIM karty od operátora Play. Nabídka z roku 2014, kdy jsem si pořídil SIM kartu od tohoto operátora za 5 zlotých a měl jsem v ceně jak 5 zlotých na volání a SMSky a také internet v mobilu už nakonec nebyla k dispozici a paní mi nabídla variantu balíčku za 19 zlotých. Ten obsahoval velmi slušnou porci mobilních dat - 30 GB a k tomu 5 zlotých kreditu. Tento balíček platí týden, což mi akorát postačovalo.
Pak už jen zbývalo chvíli počkat na aktivaci a pak už jsem mohl začít používat polská data a konečně vyrazit s Jardou objevovat zajímavosti městské hromadné dopravy v katovické aglomeraci. Nicméně, bezprostřední okolí nádraží je poměrně pěkné.
Cílem návštěvy katovické aglomerace bylo spíše projetí různých zajímavých tramvajových tratí.
Prvním cílem bylo město Bytom, které má přímé tramvajové spojení s Katovicemi, ale my jsme se rozhodli se nejprve svézt linkou historickou číslo 23, na které toho dne jezdil buď Konstal 13N, nebo Konstal 105N. My jsme měli štěstí na Konstal 13N, kterým jsme dojeli ke stadionu v Chořově (Chorzów). Do tohoto místa byla tramvajová trať poměrně kvalitní. Zajímavější už to bylo při další cestě a to tramvajovou linkou č. 19 do Bytomi. Na ní jezdí modernizované Konstaly, ale jinak je trať v poměrně mizerném stavu.
V Bytomi jsme následně pěšky došli k zastávce u kostela Nejsvětější trojice, kde začíná linka 38, která je v katovické aglomeraci unikátem. Je to jediná tramvajová linka, na které dodnes stále jezdí Konstal N, což je krátká obousměrná tramvaj. Linka má 4 zastávky, využívá pro jízdu jednu jedinou kolej (ta už má nejlepší roky dávno za sebou) a konečnou má u místního hřbitova. Ráno a večer však musí řidič projet celým městem z / do vozovny.
Po projetí této linky jsme prošli městem na Plac Sikorsiego, odkud jsme pokračovali linkou 9 na zastávku "Chebzie Pętla", která současně slouží i jako konečná zastávka linky 11 do Katovic.
Linkou 11 jsme ale jeli jen do zastávky "Piaśniki Skrzyżowanie", kde jsme přestoupili na linku 7 a tou jsme dojeli do Katovic k nádraží. V hlavní ulici před obchodní galerií jsme objevili malé rychlé občerstvení a objednali si místní zapiekanku, čili obloženou bagetu. A navrch jsme zašli naproti do místní koblihárny. Tak velké koblihy jsem v životě nejedl. A navíc s pořádnou náplní.
Pak už byl čas se přesunout do Myslovic (Mysłowice). Kvalita tramvajové tratě opět klesala s narůstající vzdáleností od Katovic. Není tedy divu, že do Myslovic na lince 14 jezdí nanejvýš modernizované Konstaly (ty ale nejsou nízkopodlažní). Trať do Myslowic je v některých úsecích jednokolejná a jízdní řád je naplánovaný tak, aby se bylo možné vyhnout ve výhybnách.
Konečně jsme dojeli do Myslovic. Naším cílem je městečko Lędziny, kam nás z Myslovic dovezl autobus. I tento autobus je zaintegrovaný, takže nám v něm platí naše celodenní jízdenka na kartě ŚKUP za 17 zlotých. Lędziny už dobře znám, byl jsem zde již dvakrát na návštěvě u Kristiny a Jacka, mých esperantských přátel, takže nás čekají přímo v jejich domě. Vítám se také s fenkou Ajšou, jejich psem, kterou už díky předchozím dvěma návštěvám znám také. Po uvítání předáváme dary a na oplátku je nám nabídnuta večeře. Po zbytek večera si už jen povídáme o různých tématech a pak už jdeme spát.
V neděli jsme se vypravili autem do Tych na nákup v místním supermarketu a při návratu jsme se zastavili v Beruni (Bieruń) u jezera Łysina, kolem kterého vede stezka zdraví s úkoly na protažení těla. Některé z nich jsme si vyzkoušeli. V samotném jezeře se lze koupat, ale protože nemám s sebou plavky, tak jsme do vody vlezli jen částečně. Teplota vody by však na koupání byla.
Pak už byl čas na návrat do Lędzin a večeři. Ještě před ní jsem ale s Jardou vyrazil na procházku k místnímu kostelíku na kopci, odkud je pěkná vyhlídka. Zkusil jsem také objednat online jízdenku na kartu ŚKUP skrze poskytnuté údaje, ale ukázalo se, že nákup je možný pouze skrze převod přes polský bankovní účet.
Po večeři jsem ještě ukázal Jackovi, Jardovi a Kristině fotografie z velikonoční návštěvy Španělska a pak už byl čas jít spát.
Ráno v pondělí 22. května byl čas se rozloučit. Jacek vstával dříve, s Kristinou jsme se rozloučili na autobusové zastávce v Lędzinách kolem osmé hodiny. Kristina jela autobusem do Tych, my jsme opět jeli do Myslovic. Jenže tentokrát bez možnosti ihned využít jízdenku na kartě. Karta ŚKUP totiž funguje jako nosič informací o jízdenkách, jenže tyto jízdenky je nutné koupit buď přes internet, což se nám ale nepovedlo. Nebo prostřednictvím automatu na jízdenky, případně v jednom ze zákaznických center s názvem "PUNKT OBSŁUGI KLIENTA", respektive "PUNKT OBSŁUGI PASAŻERA". K čemu tato místa slouží a co je s tím spojeno za komplikace, ještě bude zmíněno.
V každém případě, ani automat na jízdenky, ani jedno ze zakáznických center přímo v Lędzinách není. Takže po příjezdu do Myslovic bylo nutné zjistit, kde vlastně můžeme získat nové jízdenky. Po cestě jsme automat viděli, ale nechtělo se nám vystupovat a řešit, jak pojedeme dále. Přímo u poněkud liduprázdné železniční stanice, u které je současně konečná tramvají linek 14 a 26 a také zastávka některých autobusů, však automat není a s dotazy v místních obchůdcích také neuspějeme. Zkoušíme i poštu u konečné, ale ani tam to nejde. Prý je automat kdesi u kostela. Obcházíme centrum Myslovic, zkoušíme štěstí dokonce na městském úřadu, kde by podle loga celého tohoto systému možná mohli pomoci. Ale ani tam neuspějeme i přes jisté negativní poznámky z mé strany na adresu úřadu. Nakonec jsme konečně automat objevili u jakési křižovatky u kostela. Uff, konečně. Vracíme se zpátky k nádraží a můžeme konečně vlézt do tramvaje a pípnout si nástup do vozidla (a následně při výstupu se "odpípnout"). Jedeme linkou číslo 26 do Dańdówky. Konečně trochu změna, na lince 26 jezdí "vídeňská éčka". Tyto tramvaje prošly modernizací spočívající například v dosazení klimatizace pro řidiče. Ještě před odjezdem nás potěšil příjezd tramvaje Düwag Pt, původně z Frankfurtu nad Mohanem.
Ale zpět k lince 26. Jde o linku, která také využívá v úseku do Dańdówky místy jednokolejné úseky. Trať už má hodně za sebou. Ještě horší je to v případě linky 27 z Dańdówky spojující Sosnowiec s částí "Kazimierz Górniczy", kde jezdí Konstaly. Tramvaj občas malinko poskočí, zahoupe... Jak to v praxi vypadá, to už se můžete podívat na tomto videu. Zvláštní je, že ani úsek v Sosnowci nebyl o moc kvalitnější.
V Sosnowci jsme se trochu prošli centrem a zastavili se na zapiekanku. Linkou 15, na které jezdí tramvaje od výrobce PESA, jsme se přesunuli do Katovic k nádraží.
Po příjezdu do Katovic jsme našli "PUNKT OBSŁUGI KLIENTA" a chtěli zde vrátit kartu. Ale ani na jednom ze dvou námi navštívených míst jsme neuspěli. Zálohu 5 zlotých nám nechtěli vrátit v hotovosti, ale pouze skrze převod přes poštovní poukázku. Dalším řešením by byl převod na polský bankovní účet. Jasně, těch mám hodně. Zanadával jsem něco nad tím, že v Londýně to takto s Oyster card nefunguje / nefungovalo a že kdyby takto fungovaly lyžařské areály, tak by asi moc nepochodily a znechuceně odešel s tím, že mám tak trochu nechtěný suvenýr. Ale faktem je, že karta platí do září 2019. Vrátit kartu na nádraží nešlo už vůbec, protože zde je "PUNKT OBSŁUGI PASAŻERA" a ten má omezený rozsah služeb (více v polštině zde, hledejte sekci "PUNKTY OBSŁUGI"). Takže vy si sice můžete koupit na nádraží kartu ŚKUP, ale vrátit ji na tomto místě nemůžete. To dává hodně smysl, že?
Na spravení nálady jsme opět zašli do osvědčené koblihárny. Pak už byl čas na odjezd polským rychlovlakem Pendolino do Varšavy. Jízdenky na spoj nejvyšší polské vlakové kategorie Express InterCity Premium z Katovic do Varšavy jsem sehnal za 98 zlotých pro dvě osoby, tj. za 640 korun v přepočtu. Na vzdálenost 298 km velmi slušná cena.
Polský rychlovlak zpočátku jel do Sosnowce spíše pomaleji, teprve za ním se rozjel díky hlavní trati s názvem "Centralna Magistrala Kolejowa", kde zastavil navíc pouze ve stanici Wloszczowa Polnoc.
Obecně jsem z polského Pendolina, tedy jediného polského rychlovlaku spíše v rozpacích. Jistě, je to moderní vlak a navíc i díky němu se v Polsku jezdí rychlostí 200 km/h. To zatím v České republice není možné a Poláci tedy mají v tomto určité prvenství v rámci zemí Visegrádské čtyřky. Navíc jako bonus dostane každý cestující nápoj zdarma (já jsem zvolil čaj). Ale abych se třeba dozvěděl z informačních displejů ve voze, jakou rychlostí aktuálně jedeme, tak to ne. Palubního průvodce jsem také nikde neobjevil. Naštěstí nebylo nutné jízdenku dopředu tisknout, ale stačilo jen ukázat PDF na mobilu.
I přes tyto drobnosti se nám cesta do Varšavy líbila, nicméně vzhledem k tomu, že trať vede poměrně nudnou polskou rovinou, jsme čas ve vlaku spíše využili k odpolednímu spánku. O čtvrt na šest jsme přijeli na podzemní nádraží Warszawa Centralna, kde mnoho lidí vystoupilo a také nastoupilo (vlak totiž nadále pokračuje na sever do Gdaňsku).
A tak začala další část našeho výletu a sice poznávání Varšavy. Ale o tom až v druhém díle reportáže. -mir-
