Bílá sobota dopoledne, 26. března 2016 a já jsem právě přijel s Lukášem úspěšně do Kyjeva. Co jsme zajímavého zažili viděli v Kyjevě a jak probíhala zpáteční cesta domů? Pak čtěte dále...
Úvodem si ještě dovolím upozornit na odkaz na první díl reportáže, který doporučuji k přečtení, protože pochopíte, jak jsme se úspěšně dostali s Lukášem do Kyjeva. A nyní už můžeme pokračovat popisem samotného pobytu v Kyjevě a cesty domů.
Protože jsem tak trochu očekával, že na nás na nádraží nejspíš někdo z esperantistů bude čekat, ale neměli jsme vůbec ponětí, kde a kdy (u nástupiště jsme si bohužel nikoho nevšimli), rozhodli jsme si sehnat nejprve ukrajinské SIM karty a z nich zavolat na čísla, která jsem od mých přátel esperantistů měl. Ty jsme nakonec úspěšně sehnali v jednom obchůdku s mobily - požadavkem byla samozřejmě SIM karta s předplacenými daty, protože jsem měl v úmyslu se v Kyjevě věnovat geocachingu. Nakonec jsme vybrali nabídku operátora Vodafone. Mezitím jsem objevil v mobilu zmeškaný hovor od Andrije, jednoho z místních esperantistů a také SMS od mého kamaráda Karola z České republiky, jehož manželka Natálka žije v Kyjevě. Po menších komplikacích spojených s tím, že se tarif na SIM kartě řádně neaktivoval, takže z prohlížení internetu a kontaktu s domovem nic pro tuto chvíli nebylo, jsem se však úspěšně s Andrijem spojil a za nedlouho nás našel před nádražím. Uff, teď ještě zbývalo vyřešit, kde budeme spát. I to Andrij začal aktivně brzy řešit - zavolal Natálce a domluvil se s ní, že můžeme klidně přespat u ní. Začal také řešit problém s neaktivovaným tarifem. To už jsme se ale vydali pěšky od nádraží k zastávce trolejbusu, kterým jsme se dopravili za asi 3 hřivny k bydlišti Natálky.
Protože Lukáš esperantem nehovoří, bavil se tedy s Andrijem anglicky, případně jsem se bavil já s Andrijem přímo esperantem a dělal tlumočníka. S Natálkou už to bylo jednodušší, s tou jsme si mohli povídat česky :-)
Po obědě u Natálky doma jsme jeli ukecaným trolejbusem do města (hlášení zastávek probíhalo v ukrajinštině i angličtině a navíc ještě jsme mohli slyšet různé novinky a upozornění týkající se kyjevské MHD v ukrajinštině). Prvním cílem byl pravoslavný chrám sv. Vladimíra, kde jsme začali prohlídku města.
Dále jsme viděli park Tarasa Ševčenka, kde zrovna začínala cyklojízda. Inu, už i v Kyjevě si někteří uvědomují, že by mělo město více investovat do cyklistické infrastruktury. Ale nebyla to jen cyklojízda - v parku nás zaujaly i zajímavé lavičky různých tvarů a velikostí...
Vůbec první kešku v Kyjevě, ale i na Ukrajině jsem našel poblíž Zlaté brány. Protože jsem byl v Kyjevě už potřetí, tak Natálka vybírala při procházce částečně taková místa, kde jsem ještě nebyl. Například nedaleko Zlaté brány nám ukázala místní mini zoo v podobě dvorku, na kterém jsou chováni havrani. Toto místo však nebylo jediným novým, tedy pro mne doposud neznámým místem v Kyjevě. Natálka nám také ukázala zajímavou sochu ježečka v jednom parku.
Každopádně směr naší procházky byl Michajlovský monastýr. Toto místo se za tu dobu, kdy jsem v Kyjevě byl naposledy (léto 2011), změnilo. Jednak na budově nedalekého ministerstva zahraničí již neuvidíte ukrajinskou vlajku a vlajku Evropské unie, ale především si stejně jako já a Lukáše všimnete mnoha fotografií připomínajících oběti nedávných bojů na Ukrajině, včetně Majdanu...
Po prohlídce monastýru jsme se svezli pozemní lanovkou dolů ke stanici metra "Poštova plošča" a tím jsme se dostali k Dněpru, kde však foukalo, přesto jsme došli až k mostu pro pěší, po kterém lze dojít na blízký ostrov.
Potom už byl čas na večeři a také na návštěvu místního klubu esperantistů. Do klubu dorazili i někteří esperantisté, které jsem již znal z dřívějška, například Světlana a Roman. Během tohoto setkání jsme se samozřejmě zvědavě ptali, kam se vypravit na zajímavá místa na Ukrajině, když aktuálně už je nutností vízum na Krym a v některých oblastech na východě také není úplně bezpečno. Nakonec jsme si společně zahráli jednu zajímavou hru.
Ale to už byl čas na návrat za Natálkou domů, s čímž nám pomohl Andrij, takže vše proběhlo bez potíží.
Neděle velikonoční, 27. března, jediná noc na nepohyblivé posteli (a to ještě o hodinu kratší kvůli změně času) je za námi a protože večer budeme odjíždět, tak jsme dopoledne vyrazili s Natálkou poznávat další místa. Prvním cílem byla stanice "Dnipro" s možností vyhlídky na Dněpr a nedaleký hydropark. Na této stanici jsme také potkali dva turisty z České republiky.
Společně jsme se vrátili na nejhlubší stanici metra v Kyjevě, "Arzenalnou". Z této stanice jsme již šli pěšky k pomníku velkého hladomoru na Ukrajině a především velkého památníku druhé světové války, respektive velké vlastenecké války. Na můj vkus jde o možná až příliš rozsáhlý památník, jemuž dominuje obrovská socha Matka-vlast (Baťkivščyna Maty). I toto místo jsem již znal z předchozích návštěv Kyjeva, ale i tak pro mne byla novinkou vystavená vojenská vozidla z nedávných bojů. U těchto tří vozidel jsme si také dali v jednom stánku místní verzi kebabu v tortille, doporučuji vyzkoušet. To už se k nám mezitím i přidal Andrij. Společně jsme potom navštívili Kyjevsko-Pečerskou lávru, významné pravoslavné duchovní centrum. Vzhledem k času, který nám zbýval na návštěvu Kyjeva, jsme však nenavštívili podzemní jeskyně.
Natálka pak už měla jiný program a tak jsme zbytek návštěvy Kyjeva strávili s Andrijem, který nás dovedl postupně k Památníku přátelství národů, který byl postaven v roce 1982 a symbolizuje tehdejší přátelství Ruska a Ukrajiny. Z místa byla pěkná vyhlídka na město a mít více času, asi bychom si vyzkoušeli místní atrakci v podobě jednosměrné lanovky na protější ostrov - za poplatek asi 200 hřiven vás usadí do speciální lanovky, kterou sjedete přes řeku na ostrov.
Ale protože jsme za celou dobu pobytu v Kyjevě ještě nenavštívili hlavní kyjevské náměstí, byl čas na přesun na Majdan. I ten se za dobu, kdy jsem v Kyjevě byl naposledy, změnil. Pozitivní změnou je to, že se o víkendu náměstí a část blízké ulice Chreščatyk změní v pěší zónu. Smutnou změnou je samozřejmě přítomnost mnoha památníků obětem nedávných bojů. Jinak však náměstí působí klidně, jen si dejte pozor dejte na nabízeče fotek s holuby ;-)
Odeslali jsme také pohledy domů z tamější pošty a v mezičase dorazili další dva esperantisté, Sergej a Raja. To už ale byl čas na přesun na hlavní nádraží, protože v 18:35 nám jel vlak do Mukačeva. Ještě před odjezdem jsme ale zašli na rychlý nákup do supermarketu. A pak už jen poslední fotka před vlakem a hurá do plackarty.
K naší radosti jsme dostali místa v té lepší části plackarty, tj. postele kolmo ke směru jízdy. Já jsem spal na dolní posteli, Lukáš na horní. Díky tomu byly naše nejdůležitější věci v bezpečí, protože jsem na nich přímo spal či seděl. Než jsme však ulehli, tak jsme si snědli večeři v podobě polévky, kterou stačilo zalít horkou vodou ze samovaru u průvodčí. Na pití jsme si dali pivo "Bílá noc". Pil jsem jej po čtyřech letech a nezklamalo mne, doporučuji :-) Pak už byl čas jít spát. Spalo se mi lépe než předtím v kupé ze Lvova do Kyjeva, ale dost možná to bylo únavou. Ve tři ráno ukrajinského času jsem se probudil a uviděl, že projíždíme kolem jakéhosi nového vlaku a že vjíždíme do nějaké stanice. Jo aha, do Lvova, kde máme asi 20 minut přestávku. Ale co je zač ten vlak? Nedá mi to a lezu ven z vlaku. Venku je zima, přesto jsem si se zájmem prohlédl zvenčí novou jednotku Ukrajinských drah, "Tarpan". Ale i kvůli zimě a únavě se brzy vracím opět do vlaku a zase usínám.
Kolem sedmé hodiny se probouzíme a užíváme si výhledů na hory, objednáváme si čaj, snídáme a nabíjíme si mobily z mé powerbanky (v plackartě zásuvky nejsou) a před devátou jsme vystoupili v Mukačevu. Přes noc jsme ujeli 791 km.
Z nádraží jsme se vypravili podle mapy do centra s pěší zónou. Protože už jsem jednou v Mukačevu byl v rámci zájezdu s cestovní kanceláří, věděl jsem, že někde kousek od centra je velká tržnice. O její existenci však buď námi oslovení místní nevěděli nebo nám asi nerozuměli, co hledáme. Nakonec jsme tržnici úspěšně našli a začali tak zkoumat, co všechno zajímavého se dá zde sehnat. Kromě obchodníků s dováženými potravinami ze západu (rozumějte ČR a SR, případně Maďarsko) tu byli i obchodníci s chlebem, ale i mlékem, smetanou, tvarohem a sýrem.
Vedle tržnice jsme potom ještě objevili "sekáč" s cenovou politikou nastavenou tak, že vaše útrata záleží na tom, kolik kilo oblečení si vezmete a v který den jdete nakupovat. Nejdražší je pátek, nejlevnější čtvrtek.
Oba turističtí průvodci v češtině, které jsme s sebou měli, nám však moc s objevováním města nepomohly, oba nám shodně doporučovaly hrad Palanok, my jsme se však rozhodli vypravit se ke klášteru sv. Mikuláše s cílem zde najít jednu kešku. Tu jsem však na místě, kam mne ukazovala má GPS navigace v mobilu, neobjevil. No co, alespoň jsme si užili pěkný výhled na město. Ale na hrad už nebyl čas, takže jsme se rozhodli vrátit do města a po cestě se někde zastavit na pozdní oběd. Nakonec jsme zvolili jednu restauraci, kde nabízeli šašliky (marinované maso grilované na špízu). Po cestě jsme si také všimli kontejnerů na tříděný odpad, o které se stará společnost AVE.
Protože se už blížil čas odjezdu našeho autobusu směr Slovensko, tak jsme se stavili ještě jednou na tržnici a také si nakoupili několik sladkých suvenýrů (vafle Artěk, čokolády) v místním supermarketu. Při procházce centrem jsme také objevili jednu restauraci ve stylu Big Ben a všimli si kontrastu v podobě poměrně nového obchodního centra vybudovaného mezi domy ve špatném stavu.
To už jsme ale zamířili na autobusové nádraží, na kterém stálo mnoho starých autobusů a maršrutek. Když k tomu přidáme dosti neudržovanou plochu pro stání plnou děr a hrbolů, bylo nám jasné, že onen autobus společnosti Leo Express bude působit jako z jiného světa. Ale to už je osmnáct hodin a my odjíždíme. Stevard i řidič jsou Ukrajinci, takže místní prostředí dobře znají, během zastávky v Užhorodě si povídají s jednou paní, která asi na užhorodském autobusovém nádraží zodpovídá za prodej lístků.
Odbavení na hraničním přechodě bylo korektní a z mého pohledu stejné jako dříve - ukrajinští celníci si vybrali od stevarda všechny pasy a poté je zase vrátili. Ke slovenským celníkům jsme si museli dojít osobně, jinak také bez problémů. V mezičase nám stevard nabídl občerstvení v ceně jízdenky. Ale to už jsme byli na Slovensku a vyrazili směr Košice.
Lukáš po cestě vystoupil v Michalovcích, odkud mu jel noční vlak do Bratislavy. Já jsem si bohužel luxus takové cesty přes Slovensko nemohl z pracovních důvodů dovolit, takže jsme se rozloučili. Do Košic autobus přijel podle jízdního řádu včas v 22:30, nezbývalo než doufat, že návazný vlak nebude mít zpoždění na příjezdu a tím nebude ohrožen jeho odjezd v 23:23. To se naštěstí nestalo, takže jsem nastoupil spolu s mnoha dalšími cestujícími do nočního vlaku společnosti Leo Express.
V šest ráno vlak přijel do Přerova a protože jsem toho opět moc nenaspal, objednal jsem si ještě před výstupem z vlaku u stevarda zelený čaj a kroasánek. V sedm hodin přijíždí rychlík do Brna, snažím se v něm spát, ale moc se mi to nedaří. V osm ráno jsem v Brně, přestupuji na tramvaj, která mne popoveze blíže k práci v centru a hurá nějak zvládnout den v práci. Nakonec jsem to nějak zvládl a odpoledne se vrátil domů sice stále unavený, ale spokojený a plný zážitků. A tím byl velikonoční výlet na Ukrajinu u konce.
Závěrem několik dalších postřehů:
1. Pokud si budete chtít kupovat stejně jako my místní SIM kartu, doporučuji spíš chtít operátora life:) či Kyivstar, Vodafone nás spíše zklamal díky zpožděné aktivaci tarifu. Údajně jde o ruského operátora, který pouze využívá značku Vodafone.
2. Díky inflaci a tím i změně kurzu hřivny vůči koruně (v roce 2007 stála jedna hřivna cca 5 korun) se sice mnohé věci pro místní bohužel zdražily, pro nás jsou však ceny nadále příznivé. Důkazem toho mohou být třeba levné dálkové noční vlaky (ale i regionální), ale i kyjevské metro - jedna jízda odkukoliv kamkoliv vás vyjde na 4 hřivny! Také mé oblíbené vafle Artěk podražily z pohledu Ukrajinců, ovšem díky kurzu jsou stále levné. Je samozřejmě otázkou, jak dlouho tato situace vydrží, takže radím - pokud můžete, vyražte na Ukrajinu, je tam stále levno. Jeden můj kamarád si dokonce dal v květnu při návštěvě Lvova za cíl zaplatit pokutu za jízdu bez lístků s cílem získat pokutový bloček do sbírky - pokuta byla ve výši pro nás lidových 40 hřiven! A když už pojedete stejně jako my nějakým tím lokálním vlakem a potkáte ve vlaku lidi nabízející něco k jídlu, podpořte je. Ceny mají příznivé a často zřejmě cestují kvůli tomuto výdělku mnoho kilometrů...
3. Na některých trasách vlaků začaly Ukrajinské dráhy nasazovat nové jednotky (ukrajinská verze CityElefantu, Hyundai Rotem a Tarpany), které nabízejí rychlejší spojení, samozřejmě za vyšší cenu. Je jen otázkou, jak dlouho bude ještě možné vybírat mezi rychlou cestou přes den a levnější cestou nočním vlakem nahrazující ubytování.
4. Pokud si chcete dopředu ověřit obsazenost dálkových vlaků, případě i zakoupit jízdenky přímo, využijte stránky Ukrajinských drah. Ty současně nabízejí i odkazy na stránky jednotlivých regionálních železnic, jejichž seznamy jízdních řádů jsou sice užitečné, ale protože obecně schází něco jako IDOS pro celou Ukrajinu, ve výsledku je hledání spojení místními vlaky spíše detektivka. Platilo to i v případě hledání naší cesty z Čopu do Lvova přes Sjanki, ale v tomto případě pomohla konzultace na dopravním fóru. Chcete-li získat odkazy na jízdní řády regionálních vlaků z Čopu / Užhorodu do Lvova přes Sjanki, respektive z Užhorodu do Lvova přes Mukačevo a Volovec, napište mi vzkaz, rád Vám poradím.
5. Ukrajinci obecně moc nemluví anglicky, ale například v případě Lvova jsem viděl, že byla k dispozici přepážka s informacemi v angličtině. Dokonce i hlášení některých vlaků probíhalo v angličtině. Znalost ruštiny je tedy rozhodně výhodou a pro mojí další cestu na Ukrajinu motivací k učení se tomuto jazyku. Ať se Vám na Ukrajině líbí. -mir-
