Je pátek, 2. října 2015 ráno a já vyrážím z domu směr hlavní nádraží. Na zádech milovaný batoh Gemma, na tváři úsměv a očekávání. Můj cíl je město Jeseník a následně chata Maxovka a zeměchvální víkendovka "Síla vody"
Loňský brontosauří tábor (více v trojdílné reportáži začínající tímto článkem) mne nadchl natolik, že jsem si řekl, že když už se mi nepodařilo si tábor základního článku Zeměchvály Hnutí Brontosaurus zopakovat (ačkoliv těžko hovořit o opakování, nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky), tak musím jet aspoň na víkendovku. Aneb nová výzva...
Jenže ouha, v zápalu příprav na cestu jsem nestihl vlak v 9:18 z Brna na Olomouc a Jeseník, takže jsem se rozhodl, že pojedu v 9:41 vlakem EC 174 Jan Jesenius přes Českou Třebovou. A na Ramzové, respektive na Ostružné budu ve stejný čas jako v případě cesty vlakem v 9:18.
Vlastní cesta
Tento plán jet přes Českou Třebovou však měl jeden negativní důsledek a jeden pozitivní. Tím negativním bylo to, že vlak odjel z Brna se zpožděním a nestihl jsem tak, navzdory mé žádosti (a také dalších cestujících) o pozdržení, návazný vlak EC 123 Radhošť směr Zábřeh na Moravě. Pozitivem však bylo to, že jsem přímo na nádraží v Brně potkal na nástupišti kamaráda z vedlejší třídy gymnázia, který ač měl místenku do jiného vozu (a já také), neodolal mému pozvání do německého vozu, který je na tomto spoji řazený. A brzy pochopil. Německý vůz na "Jeseniovi" totiž nabízí pohodlí, o kterém si podle mého názoru mohou nechat jen zdát cestující, kteří jezdí druhou třídou vlaků Railjet. Pravda, má taky mouchy, letos v létě jsem nakonec tento vůz raději pro velké vedro a nestíhající klimatizaci opustil, ale jinak nabízí luxusní sedadla s pohodlnými stolky pro notebook a zásuvkami. A hlavně, a to je velký rozdíl oproti druhé třídě Railjetu, jsou sedadla vybavená pěknými podhlavníky, které jsou v podstatě malými polštářky. A nemluvě o tom, že je možné sedadla polohovat, byť jen na dvě varianty...
Ale zpět k vlastní cestě. Takže jsem nastoupil do německého vozu společně s kamarádem a začali jsme okamžitě diskusi o tom, jak se dá komfortně cestovat za rozumné peníze. Rázem mi cesta ubíhala velmi příjemně a tak jsem v dobré náladě, navzdory tomu, že jsem vlaku EC 123 Radhošť jen zamával při vjezdu do České Třebové, vystoupil z vlaku a řešil, co dále...
Nakonec se ukázalo, že mi nezbyde nic jiného než vyčkat na další vlak, a to na EC 111 Praha. No nic, ve 12:38 v Ostružné nebudu. Tím se ale mění plány. Tak jsem asi aspoň trochu prohlédl okolí nádraží v České Třebové a Zábřehu na Moravě. A s potěšením jsem zjistil, že vlak EC 111 Praha nově při cestě do Varšavy zastavuje v polském městě Tychy, což je město, které jsem navštívil osobně v září 2013 a chtěl bych se do něj někdy opět vrátit.
Krátce po půl druhé tak odjíždím autobusem náhradní dopravy směr Jeseník ze stanice Zábřeh na Moravě. Cesta hlavně z počátku moc příjemná nebyla a proto jsem byl rád, že jsem v 14:38 vystoupil v Ostružné. Sraz v Jeseníku byl až v šest večer, takže když jsem začal plánovat cestu, objevil se plán. A co takhle přijet na Ramzovou, odlovit v okolí kešky, vyjet lanovkou na Šerák a pak sejít dolů do Jeseníku? Výzva to byla a proto jsem si také vzal trekové hole.
Tento plán ale vzal za své kvůli zpoždění. Ano, jet v 9:18 z Brna, není problém. A možná mít i internet v mobilu, tak si kešky plánuji po cestě...
Ale co už. Nicméně v Ramzové, respektive Ostružné, mám každopádně dvě hodiny času do odjezdu dalšího autobusu, takže plán je jasný. Odlovit alespoň kešky po cestě v Ostružné a Ramzové. A že to byla hezká procházka spojená s menším výšlapem...
Před pátou jsem potom odjel z Ramzové autobusem a ihned po příjezdu do Jeseníku mne zdraví dva kluci. Josef ze Slovenska, který přijel autobusem o dvě hodiny dříve (a cestoval tedy stejným spojem ze Zábřehu jako já) a Lukáš z Brna (který do Jeseníku přijel stopem). Krátce před šestou přichází orgoška Kuklička a vítá nás. Připojuje se k nám i Kačka. Jenže víkendovka v takovém počtu lidí? To je divné. Naštěstí nás Kuklička informuje o tom, že někteří účastníci jsou ještě na cestě a že na ně počkáme. Mezitím si zahrajeme nějaké seznamovací hry na zahřátí.
Už za tmy, někdy po půl osmé po příjezdu opozdilců, vyrážíme od nádraží směr lázně. Jdeme po cestě, kterou neznám a tak přicházíme do lázní přes kolonádu. U autobusové zastávky nás překvapí Kuklička. Oznamuje nám, že vše je v pořádku, zbylí účastníci a také jeden org, jsou na cestě a v pořádku. A že se nemusíme bát, že nám cestu na Maxovku ukáže. To je dobrá zpráva. Ačkoliv se mnou je v naší skupině ještě Roman, který cestu zná také, bude přeci jen lepší, když budeme mít doprovod.
Naše cesta na vytouženou chatu Maxovku je proložená několika zastávkami a úkoly. A hlavně také setkáním se zbývajícími dvěma účastníky a orgem, kteří zvolili trochu jinou, ale pořádně spěšnou cestu. Ale co je důležité pro mne - najednou poznávám cestu, kudy jsem loni chodil s Katee na Teschnerův pramen (Teschner Quelle). Krásný pocit.
Ale současně špatná zpráva. Pramen, který mi loni na táboře tak chutnal při cestě na Teschnerův pramen (podle sdělení Kukličky se jedná o Ripperův pramen), letos neteče. A ani pramen přímo pod chatkou neteče. Vyschl. Takže vodu budeme nosit od nedalekého Sourozeneckého pramene.
Ale to už jsme na chatě a zabydlujeme se. Malá večeře, uvítání a pak už na kutě.
Sobota
Ráno budíček, snídaně v podobě ovesné kaše a pak rozdělení úkolů a práce. Nakonec jsem vyrazil ve skupině s Čápem na Diamantový pramen. Po cestě jsme si ještě udělali fotku účastníků u "žvýkačky". A pak už práce. Ani Diamantový pramen letos moc netekl, takže jedním z úkolů bylo pátrání po tom, kde "sedí žába na prameni". Navzdory snaze jsme však problém nevyřešili. Alespoň jsme však opravili dřevěný mostek vedoucí k pramenu a vytvořili z hatěk nový. Těsně před odchodem z práce nový mostek dokonce vyzkoušili jedni turisté. A chybět nemohla samozřejmě ani svačina. Ta byla trochu netradiční, protože se nedostávalo nožů, takže jsme mazali pomazánkové máslo páčidlem...
Další zajímavostí tohoto víkendového pobytu a procházky po okolí je to, že ještě loni pěkné značení Stezky živé vody v podobě kapek bylo zrušeno. Je nahrazené dřevěnými cedulkami s tmavě červenými šipkami a dvěma pruhy včetně loga Hnutí Brontosaurus, které jsou však již jen v jednom směru. Škoda.
Pak už jsme se vrátili na chatu a dali si pozdní teplý oběd. Potom pauza v podobě odpoledního klidu. A pak hra, nebo spíše divadlo. Každý z nás dostal papírek s názvem postavy, respektive živlu a úkolem, co má ten někdo kdy dělat. A pak už Kuklička spustila povídání a my jsme podle toho hráli. Divákem byla orgoška Anka. Mou rolí byl Ing. Gebauer.
Divadlo, nebo spíše commedia dell'arte, skončilo. A vzápětí jsme se dozvěděli, že to, co jsme si nyní tak hezky zahráli, nebyla žádná zábava, ale skutečnost. Takže jsme se dozvěděli o příběhu stavby přehrad na Bílé a Černé Desné. Následně nám Martynka povykládala o vnímání povodní v jiných kulturách.
Pak už nám ale začala být zima a tak jsme se vrátili na chatu. Zde jsme si měli napsat na papír odpovědi na několik osobně laděných otázek. Tyto odpovědi jsme potom odevzdali orgům a měli jsme následně hádat, kdo z nás napsal kterou odpověď. Jak to však celé dopadlo, jestli můj odhad byl správný, tak to už se asi nikdy nedozvíme.
Voda je silná
Zničehonic v jednu chvíli nás upozorňuje Martynka na to, že bychom si měli poslechnout rádio. Z hlášení slyšíme, že krajinu okolo zasáhla velká povodeň a je třeba, abychom se evakuovali. Takže co nejdříve nabalit batoh věcmi dle seznamu pro evakuační zavazadlo. Sbalil jsem si prakticky všechno, kromě turistických holí a zápalek (ale ty jsme s sebou neměli mít, takže to nevadilo). A pak po patnácti minutách odchod, musíme výš. A to pěkně vysoko do kopce nad chatu. Naše evakuační cesta však není snadná, musíme jít i v kopci pohromadě a dále se již na rovné cestě dozvídáme, že se lidé mají dostavit do evakuačních táborů. Vtipkujeme na téma uprchlíků a věříme, že místo ještě bude. Začínám mít tušení, kam jdeme. Ale Medvědí kámen to nebude. Bude to drsnější. Zastávka na rozcestí Ripperův kámen. Podle orgů je zde mnoho evakuovaných a nesmíme se ztratit. A jak je zde chaos, tak přestáváme vidět a slyšet. Naším úkolem je se znovu poslepu najít na základě papírových symbolů, které máme v rukách. A cílem je, aby se shodovaly. Nakonec jsme se úspěšně našli. A poslepu, se šátky přes oči, odcházíme směr evakuační stanoviště. Těsně před ním už můžeme opět vidět.
Přicházíme k místu, kde už čeká Čáp (mimochodem, až do této chvíle vlastně nikdo nezmínil jeho jméno, respektive nevyslovil nahlas dotaz, kde je jemu konec), jeden z orgů a vítá nás v evakuačním táboře. Moc vybavený ale není, takže si říkám, no, jestli tady budeme spát, tak....
Dostáváme příděl čaje, vytahujeme karimatky a spacáky. Povídáme si o evakuaci. Přemýšlím, jestli to je vtip či nikoliv, že budeme nocovat téměř na vrcholu Studičního vrchu. Naštěstí přichází ke slovu opět rádio a upozornění, že voda už asi opadá. Diskutujeme o tom, jestli se vrátit či nikoliv. Lukáš mezitím usnul. Ale musíme ho vzbudit, odhlasovali jsme si, že se vrátíme. Druhou noc víkendovky tak trávíme opět v teple chaty Maxovka. Ale byla to náročná vycházka. A současně jsem si uvědomil, že bych měl doma najít jednu kartičku týkající se toho, co dělat v případě evakuace. Mohlo by se to někdy hodit.
Neděle
Ráno opět budíček, snídaně. A ještě než jsme vyrazili směr Jeseník, tak jsme pracovali poblíž chaty, neboť bylo potřeba nachystat dřevo na zimu. Pak už odchod směr Jeseník. Po cestě jsem si ještě nabral vodu ze Sourozeneckého a Jitřního pramene. Počasí je krásné a kolem poledne jsme dorazili na vlakové nádraží v Jeseníku. Kupuji na nádraží pohledy a ihned je posílám. Jedním z adresátů je i Katee. Ale to už je čase se rozloučit...
Ve 12:55 odjíždíme autobusem do Zábřehu na Moravě. Cestu nám zpříjemnil jeden moc milý pejsek jedné z cestujících. Ze Zábřehu na Moravě jsem nakonec jel přímým rychlíkem do Brna přes Olomouc, nikoliv přes Českou Třebovou. A tím byla víkendovka u konce. -mir-
Poznámka: pokud jsem u fotky neuvedl moje autorství, je autorem fotky někdo z trojice Čáp, Kuklička a Martynka.
