Vídeň, jak ji nejspíš neznáte

Dnešním článkem bych Vám rád představil Vídeň trochu jinak. Tedy, ne že bych na svém blogu dříve psal o Vídni a památkách - maximálně jsem psal o tom, jak jsem přes Vídeň projížděl loni několikrát v rámci výletů na Sommerticket. Poznatky vycházejí z návštěvy Vídně dne 6. dubna 2014.

Když jsem krátce po deváté hodině ráno té neděle nastoupil do vlaku EuroCity směr Vídeň, měli jsme s kamarádem mnoho plánů, kam bychom se mohli podívat. Respektive místa navrhnul kamarád, takže dík patří především jemu za ukázání těchto míst.

Po příjezdu do Vídně krátce po jedenácté jsme nicméně každý nejdříve šli tam, kam jsme potřebovali. Kamarád vyrazil si něco vyřídit, já jsem vyrazil metrem linky U6 na západní nádraží, čili Westbahnhof, kde jsem si hlavně pofotil vlak ICE. Zkusil jsem se také zeptat na možnost svezení se do stanice Wien Hütteldorf s privátním dopravcem westbahn na celodenní jízdenku v rámci Vídně, ovšem neuspěl jsem. Na tuto stanici jsem tak dojel nakonec klasickým osobním vlakem.

Má snaha projít podchodem do haly ovšem byla zkomplikována průchodem davu hlučných fotbalových fanoušků. Za chvíli dorazil i kamarád. A právě včas, neboť za chvíli nám jel autobus linky 52B směr "Siedlung Kordon". Nutno dodat, že aniž by kamarád hledal spojení dopředu, tak jsme měli štěstí, neboť tato linka obsluhující část Vídně plnou vil má o víkendu interval 60 minut. A jen tři vybrané spoje pokračují dále přes les do části Steinhof. Ale to nám už nevadilo.

Na konečné jsme tedy vystoupili a dále pokračovali po svých k nedaleké Jubilejní rozhledně. Ta byla znovuotevřena v září 1956 a na vyhlídkovou terasu (ve výšce 483 m n. m.) vede 183 schodů. Bohužel, počasí toho dne bylo poněkud oblačné, takže viditelnost byla horší. Přesto jsme však zahlédli i nedaleký známý kostel Otto Wagnera se zlatou kupolí.

Pohled na Jubilejní rozhlednu

Vedle rozhledny je i budova vídeňské lesnické školy. Dá se zde také zaparkovat osobní automobil a vyrazit na procházku po okolních lesích, nicméně my jsme pokračovali po hlavní silnici k hasičské stanici v části Steinhof. Po cestě jsme si ještě všimli rozhledny Otto Koeniga, nicméně ta není veřejnost přístupná. Vzhledem ke své velikosti a velikosti okolních stromů by však z ní stejně nebyl výhled. Dále jsme si ještě všimli jednoho místa pro grilování. To je něco, co v Brně chybí. Sice zde bylo dodatečné upozornění, že grilování je povoleno až od 12. dubna, nicméně je to fajn.

Rozhledna Otto Koeniga

Od hasičské stanice jsme potom pokračovali linkou 146B až na konečnou Ottakring, kde jsme přestoupili na linku metra U3. Zajímavostí této linky je to, že tuto linku zajišťuje dopravce Dr. Richard, nikoliv hlavní dopravce Wiener Linien.

V tuto chvíli si již nevybavuji, kam až jsme jeli metrem linky U3, nicméně naším cílem byla tramvajová linka č. 60 do části Rodaun. Z této konečné nám za chvíli jela linka 255 a tou jsme jeli do zastávky "Alte Polsterermühle". Nebo do až do zastávky Altes Gasthaus Maut? Teď už si to nepamatuji. Ale to je jedno, v každém případě jsme přijeli k opuštěné budově cementárny, což pro mne bylo velkým překvapením.

Bývalá cementárna

Areál byl však nepřístupný a tak jsme se vydali doleva od cementárny podél kaple až jsme se dostali k velkému bývalému lomu, ve kterém ale již probíhá rekultivace.

Kaplička z roku 1936

Vzhledem k tomu, že jsem v předchozím semestru studoval předmět "Revitalizace a rekultivace v regionálním rozvoji", byla pro mne procházka v těchto místech obzvláště zajímavá, protože některé svahy byly opravdu prudké a přesto se na nich již uchytily stromy.

Lom po rekultivaci

Pak jsme se vrátili zpět do lesa a našli jsme cestu na zříceninu Kammerstein. Dále už se šlo lépe (v těchto místech již jsou i turistické trasy) a došli jsme na Franz Ferdinand Hütte, kde je možné se občerstvit, ale je třeba počítat s vyššími cenami. Protože jedna rozhledna nám nestačila, došli jsme i na nedaleký Čertův kámen (Teufelstein), rovněž s restaurací. Zde jsme také nalezli jednu kešku a objevili ještě jeden zajímavý kamenný pamatník.

Zřícenina Kammerstein

To už ale byl čas se pomalu vrátit a tak jsme našli cestu dolů k jezeru Steinbruch, které vzniklo nejspíše při rekultivaci lomu. Sestup k němu nebyl úplně nejsnažší vzhledem k tomu, že terén byl místy podmáčený. U jezera byly sice nápisy, že se v něm nesmí koupat, ale i tak bylo patrné, že se v něm lidé nejspíše koupou.

Jezero Steinbruch

Od jezera jsme se vrátili k zastávce autobusu a dojeli až na zastávku "Liesing Aquädukt", kde jsme si odlovili jednu multikeš a samozřejmě si prohlédli i samotný akvadukt, který byl vybudován v roce 1873 jakožto součást vodovodu, který začíná nedaleko známého poutního místa Mariazell. Zajímavé pro nás bylo i to, že multikeš nezačínala na území Vídně, ale již ve vesnici Perchtoldsdorf.

Akvadukt Liesing (již ve vesnici Perchtoldsdorf)

Na viadukt jsme se zanedlouho podívali ještě na jiném místě a to nedaleko zastávky Ruzickagasse, kde jsme si taktéž odlovili kešku.

Akvadukt Speising

To už se čas nachýlil a tak jsme se ještě vydali na Praterstern do Billy koupit nějakou tu čokoládu a úplně na závěr jsme ještě jeli metrem linky U2 na poměrně nedávno otevřenou konečnou Seestadt, odkud jsme se vrátili linkou 26A na stanici metra linky U1 Kagran. Potom už jsme se vrátili na stanici Wien Meidling, kde jsem si dal na večeři kebab a zanedlouho jsme nastoupili do ten den poměrně prázdného nočního vlaku Chopin / Metropol směr Brno. Nakonec jsme do Brna přijeli se zpožděním a protože byla noc před pracovním dnem, bylo třeba ještě počkat na noční autobus. Toto čekání v jednom z asijských bister však už nemohlo pokazit celkově pozitivní dojmy z neobvyklého výletu do Vídně.

Závěrem ještě jedna poznámka: omlouvám se touto cestou, že popis našeho putování po vyhlídkách není detailnější, nicméně je to dáno pozdějším psaním této reportáže. A dále také proto, že na internetu dle sdělení mého kamaráda nejsou přístupné bezplatně turistické mapy podobně jako v ČR existují turistické mapy na Mapy.cz -mir-