Zelená sleva - úvaha

Úvodem: v právě probíhajícím letním semestru v rámci navazujícího magisterského studia "Socioekonomický a environmentální rozvoj regionů" na Mendelově univerzitě patří mezi předměty, které studuji, i předmět "Udržitelný rozvoj regionu". Do tohoto předmětu je třeba zpracovat celkem sedm prací. Témata těchto prací jsou volitelná, nicméně vždy je potřeba námět schválit jedním ze cvičících, neboť se odvíjejí se tématu zmíněného na přednášce. Já jsem si vybral jako téma první úvahy problematiku vegetariánství a rozhodl jsem se jej nazvat poměrně jednoduše "zelená sleva".

      Cílem této úvahy je zamyšlení se nad tezí zmíněnou na přednášce Ing. Martiny Páskové, PhD. Je pravdou, že na této přednášce zaznělo více témat, mně však zaujal dotaz, jestli je někdo z nás vegetarián či vegan. Přihlásila se pouze jedna studentka, načež byla vyslovena teze, že takové stravování je pro nás do určité míry omezující. Může tomu tak být? A co když je naopak člověk motivován k vegetariánské stravě „zelenou slevou“?

      Nejprve se pojďme zamyslet nad tezí, že vegetariánská, respektive veganská strava může být skutečně omezující. Moji rodiče mně vychovali k masové stravě, ovšem současně mne vedli ke zdravému stravování, tj. zbytečně to nepřehánět s konzumací hranolků či návštěvami fast-foodů. Navíc jsem se naučil nachystat si k večeři navíc také nějakou zeleninu, během dne si dát nějaké ovoce. Prakticky až do doby, kdy mi bylo 18 let, jsem nad stravováním příliš nepřemýšlel. Čím to bylo? Navštěvoval jsem nejprve základní školu a poté gymnázium, kde jsme sice měli jídelnu, ale na výběr byl vždy jen jeden druh jídla. Tím pádem jsem měl během týdne minimálně třikrát, někdy i čtyřikrát na oběd maso různého druhu. Změna nastala v době, kdy se změnily na gymnáziu přestávky na oběd a rázem jsme mohli chodit na oběd na základní školu naproti. Zde jsme měli na výběr z dvou jídel. Když to bylo možné, objednal jsem si dopředu spíše jídlo bez masa, tedy vegetariánské. Nicméně, pokud  bych se rozhodl přejít na čistě veganskou stravu, přidělal bych starosti navíc mým rodičům, protože rázem bychom museli všichni řešit, co si dám k obědu...Pokud bych byl navíc i vegan, musel bych počítat s tím, že například při loňské návštěvě Švýcarska bych si nemohl moci dát typické sýrové fondue či raclette. Čili, být veganem by pro mne znamenalo omezení v podobě ne-ochutnání mnoha typických produktů.

      Dalším omezením, které bych patrně vnímal zejména jako vegan, je cena. Poměrně pravidelně jím jogurty a cereálie s mlékem. Zejména mléko bych sice mohl nahradit sójovým mlékem společnosti „Alpro“, ovšem jeho cena je oproti běžnému mléku podstatně vyšší - například v Tescu stojí 60,- Kč. Je tedy veganství nutně drahé a omezující?

      Patrně být nemusí a potvrzují to i texty o veganství, které upozorňují na pouze relativní drahost veganské stravy. Navíc mám zkušenost z účastí na mnoha esperantských akcích. Na většině akcí organizátoři nabízejí masovou a minimálně i vegetariánskou stravu. Oba typy jídel jsou za stejné ceny. Pochopitelně, z pozice účastníka-pomocníka těchto akcí nemám ponětí o tom, jaké jsou náklady pro kuchyně zajišťující stravování. Výše zmíněné „drahé“ sójové mléko bylo například na Letní škole esperanta na Slovensku vždy k dispozici při snídani. I když mohu vzít v úvahu, že dražší mléko se zaplatilo z jiných poplatků (např. za ubytování či za placené výlety), i tak lze konstatovat, že alespoň v rámci této akce byli lidé v rovném postavení.

     V roce 2013 navíc organizátoři Letní školy esperanta poprvé zkusili nabídnout účastníkům „zelenou slevu“. Cílem bylo zvýhodnit ty účastníky, kteří si objednali na celou dobu akce vegetariánskou či veganskou stravu. Ačkoliv sleva nebyla příliš vysoká (vždy 1 € za den), vzbudila tato novinka velkou pozornost. Výsledek? Jak mi sdělil jeden z organizátorů této akce, Mgr. Marek Blahuš, v roce 2012 si objednala stravu jedna třetina účastníků, v roce 2013 již dvě třetiny. Důvody pro rozhodnutí lidí byly dle Blahuše následující: prostá snaha lidí ušetřit. To je vcelku logické, protože pokud na akci jede čtyřčlenná rodina, je již úspora 32 € docela významná položka. Což může znamenat, že někteří lidé nejsou na masové stravě závislí a tedy se rozhodli to jeden týden vydržet. Další motivací byla snaha tento druh stravování jednoduše vyzkoušet a také nechuť jíst každý den maso. Zajímavostí je i to, že na akci přijeli i někteří lidé úplně poprvé s cílem tuto myšlenku podpořit. (1) Jak už jsem zmínil výše, doposud byl používán na akcích esperantistů model obou typů stravy za stejné ceny. Koncept „zelené slevy“ ale mohl přilákat některé esperantisty speciálně na tuto akci.

     Zmíněný koncept „zelené slevy“ je ovšem používán i jinde než mezi komunitou esperantistů a jakožto student chodící na obědy pravidelně do menzy jej vnímám dost často. Jídlo, které neobsahuje maso, je zpravidla levnější. Má to však i své nedostatky. Ne vždy mi nabízené jídlo chutná a navíc se může stát, že když přijdu později do menzy, tak už toto jídlo není. A dávat si smažený sýr s hranolky (bohužel někdy toto jídlo skutečně slouží jako poslední záchrana) mne moc neláká.

     Dalším příkladem, že tato alternativní „zelená strava“ nemusí být drahá, je jídelna Haribol nedaleko parku Lužánky, kde si mohu dát velmi chutný oběd za 75,-Kč. Což je cena velmi podobná restauracím v centru Brna, které nabízejí menu. Navíc v ceně menu je i čaj. Další výhodou pro mne je to, že obědové menu je podáváno v této jídelně od 11:00 do 15:00. Problém je ovšem ten, že otevřeno je pouze právě v době, kdy je podáváno menu a navíc jen v pracovní dny. Takže v tomto směru mohu považovat provozní dobu za omezující, ale ne moc. Cena menu je velmi příznivá a to u mne vítězí. Když tedy jednou za čas nejím ve školní menze či doma, je jídelna Haribol velice příjemnou alternativou.

     Vezmu-li v úvahu, že na internetu lze nalézt mnoho chutných receptů pro vegetariány či vegany, tak se domnívám, že mé případné rozhodnutí stát se vegetariánem či dokonce veganem, by pro mne nutně nemuselo být nákladné a omezující. Možná i ve výsledku levnější, protože bych se mohl naučit i jíst obecně méně jídla a tedy nakonec i za jídlo ušetřit. Což zřejmě potvrzuje to, že není problém, aby na akci esperantistů byly ceny za masovou i vegetariánskou stravu rovnocenné. Ve výsledku by pro mne nakonec to drahé mléko mohlo být stejně drahé jako je dnes pro mne běžné mléko.

      Budu však následně lepším člověkem? Podle vegetariánů a veganů nepochybně, protože tyto skupiny argumentují, že zabíjení zvířat je nehumánní akt, zvířata jsou chována ve stísněných prostorách atp. Na internetu lze najít mnoho videí pojednávající o tomto tématu. Příkladem budiž film „Earthlings“ (v češtině „Pozemšťané), který jsem si při psaní této úvahy pustil. Velmi silný, v něčem šokující a působivý film. Je v něm prezentováno 5 činností, typů násilí, kterých se dopouštíme na zvířatech. Na druhou stranu film nenabízí úplně jednoznačné řešení, východisko. Je ale možné chtít po tomto filmu řešení? Dle mého názoru nikoliv – význam tohoto dokumentu je v tom, že prezentuje problém a nutí nás k zamyšlení, debatě…Oprávněně je tedy tento film na Česko-Slovenské filmové databázi 253. nejlepším filmem v žebříčku všech filmů v rámci této filmové databáze…

      Na druhou stranu je zde názor mnoha biologů, kteří argumentují tím, že i rostliny mohou cítit bolest. A tak tedy i obyčejné utrhnutí borůvky v lese je aktem, který způsobuje bolest. Ať tedy chci či nechci, určitá bolest tu bude vždy. Ale kdybych si měl vybrat, co je větším zlem z hlediska páchání bolesti, je odpověď pro mne v tuto chvíli snadná. Je to samozřejmě strava „ne-vegetariánská“.

      Závěr: Prozatím jsem ve stádiu, kdy se snažím řídit heslem „jez do polosyta, pij do polopita“, mít dostatek pohybu, nezapomínat na pravidelnou konzumaci ovoce a zeleniny. Ovšem zejména díky mé osobní návštěvě jedné veganky – esperantistky v září 2013 v Polsku mám pocit, že jednou na vegetariánství / veganství stejně přejdu. Kdy tomu ale bude, si zatím netroufám odhadovat a jsem si jist, že to vyvolá reakce u mnoha příbuzných. Jisté však je to, že přechod na „zelenou stravu“ není v rozporu s mými „zelenými hodnotami“. Ostatně, byl jsem to já, kdo v rodině začal s tříděním papíru. A pokud to jde, cestuji po městě veřejnou dopravou či na kole. -mir-

(1) Mgr. Marek Blahuš, ústní sdělení dne 27.2.2014