Postřehy z letní cesty na Ukrajinu

Ačkoliv léto bývá obvykle klidnějším odbobím, u mne měsíc červenec byl ve znamení mnoha aktivit. Vlastně jich bylo možná až moc. Některé byly pro mne pozitivní, nad některými zůstává rozum stát. Především šlo o cestu na Ukrajinu.

Začátek července se nesl ve znamení odjezdu na praktickou stáž Erasmus na Slovensko. Oficiálně jsem teď tedy zaměstnán organizací E@I, jejíž sídlo je v Partizánskem. První týden byl spíše zahřívací a seznamovací s prostředím, neboť po pěti dnech různé práce (nejčastějši různé překlady projektů této organizace) jsem opět odjel zpět do České republiky.

Cesta zpět z Partizánskeho probíhala bez potíží, v podstatě jako po másle. V šest ráno jsem odjel rychlíkem do Trnavy, zde krátká procházka po městě, potom vlakem do Kút a hned do Břeclavi. Zjišťuji, že nádražní restaurace, která nabízela i o víkendu cenově výhodné menu, je kvůli rekonstrukci mimo provoz a hledám jinou. Nakonec jsem se spokojil s restaurací s menu za 99,-Kč. Z Břeclavi pokračuji dále na Znojmo a na Vranov. Vranovská přehrada má své kouzlo.

Cesta zpět se mi malinko zkomplikovala, když jsem si špatně přečetl jízdní řád a pak marně vyhlížel autobus v Lančově. Nakonec jsem situaci vyřešil pro mne doposud nezvyklou metodou cestování - stopem. Na poprvé jsem se dostal k Vranovu, po druhé jsem chytl šoféra, který jel do Znojma. Následně cesta do Brna byla už jen formalitou, autobus linky 108 jezdí i o víkendu dost často.

12. července byl den, kdy jsem v 18:24 usedl do vlaku EC 175 Jan Jesenius s 2 kamarády, kde již seděl kamarád a kamarádka a my tak mohli zahájit cestu na Ukrajinu. Přesněji řečeno na 67. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Ve vlaku jsme začali popíjet slivovici, v Bratislavě jsme popili pivo a před jedenáctou večer jsme odjeli spolu s dalšími kamarády vlakem R 615 Zemplín směr Michalovce. Celkem nás ve skupině bylo 26, což ale bohužel nebylo spolu s množstvím zavazadel příliš příjemné. Když přišla průvodčí, dozvěděl jsem se, že máme být všichni v jednom vagóně. Na ne příliš pochopitelný požadavek jsem již raději nereagoval a udělal, co paní průvodčí žádala, ačkoliv vážně pochybuji, že takové nařízení existuje.

Když už jsme tedy byli v jednom vagóně, říkal jsem si, že se časem vlak vyprázdní a bude možno ve vlaku lépe odpočívat. Fór však nastal v tom, že vagón za námi se porouchal a v Žilině jsme museli náš i onen porouchaný vagón opustit a najít si volná místa jinde. Dobrou zprávou bylo to, že na konec vlaku byl připojen přídavný vagón, který jsme z větší části obsadili a konečně mohli trochu spát.

Každopádně jsme měli zpoždění a to znamenalo, že jsme nestihli autobus do Užhorodu, který jsme měli v plánu, ale naštěstí jsme měli v záloze ještě jeden.

Odbavení na hranicích s Ukrajinou probíhalo poměrně rychle, jen celníci se trochu divili nad tím, proč zrovna teď jede na Ukrajinu linkový autobus s cestujícími z Francie a Německa. Příjemnou novinkou pro mne bylo to, že odpadla jedna celní formalita, a to vyplnění imigrační karty.

V Užhorodě jsme po usazení se v hale začali shánět po lístcích, které jsme dopředu zaplatili přes internet a nyní bylo potřeba je vyzvednout. Ukázalo se, že první pokladní byla ale přeci jen poněkud arogantní a byla ochotná nám vydat jen čtyři lístky ze 28 naráz.

Podruhé jsme už byli úspěšnější: druhá pokladní byla příjemnější, nicméně i tak jsme se nevyhnuli připomínce, že máme nárok na vydání všech lístků a navíc přednostně. Zda byla chyba u nás nebo u první pokladní, netuším.

Pak jsem se vydal na krátkou pěší procházku po Užhorodě a brzy jsme objevil obchod operátora life:), kde jsem zakoupil jednu ukrajinskou simkartu.

Ale to už byl nejvyšší čas se vrátit na nádraží a nastoupit do vlaku směr Kyjev.

Prvotní dojmy byly spíš negativní. Měli jsme sice kupé, ve kterých se ale nedalo otevřít okno a na chodbě to šlo asi u dvou. Hic. Přemýšlím, jak tohle zvládneme. Vlak se rozjíždí a průvodčí nám jasně naznačuje, že máme zavřít okna, jinak nebude funkční klimatizace.

Zní to neuvěřitelně, ale za jízdy vlaku se skutečně pouští v kupé klimatizace. V kombinaci se záclonkami a zavřenými dveřmi se v kupé konečně dá vegetovat. Přesto ale okna navzdory průvodčí otevíráme v úseku Volovec - Beskyd, kde vlak projíždí mnoha tunely a přes mnoho mostů. Obzvláště zajímavé je vidět začátek nákladního vlaku a jeho konec asi o 2 km dál v jednom tunelu.

V devět přijíždíme do Lvova. Náročný horský terén máme za sebou, nyní nás čeká nudná ukrajinská rovina. O půl sedmé 14. července nás budí průvodčí a my se pomalu pakujeme. Ještě si dávám po noci čaj (jsem po noci trochu unavený z nedostatku spánku) a to už jsme v Kyjevě, říkáme "do svidanja" průvodčí našeho vagónu, ve kterém až na asi 4 Ukrajince cestovala skupina mladých esperantistů.

Na nástupišti nás čekají dva organizátoři 67. Mezinárodního kongresu esperantské mládeže v Kyjevě, kteří nás doprovodili až na místo. Nejprve jednu stanici metrem, pak asi 40 minut v maršrutce.

Po cca dnu a půl cesty jsme na místě a můžeme se ubytovat. Brzy zjišťuji, že tato ubytovna vede jen turecké záchody, ale což, snad to nějak zvládneme. Odcházím se naobědvat do nedaleké restaurace Budma, kam jsme chodili každý den na snídaně, obědy a večeře.

Jelikož se nic moc neděje, vypravíme se do nedalekého obchodního centra Mahelan, kde jsme nakoupili v supermarketu ukrajinský kvas, dvě vodky (já volím již z roku 2008 známý Nemiroff Žito a med) a vafle Artěk. Také jsem zjistil, že jsem si sice zakoupil ukrajinskou simkartu, se kterou si mohu v rámci sítě life:) prakticky neomezeně volat, ale že jsem si zakoupil v Užhorodě lokální nabídku, která jinde neplatí.

Odpoledne odjíždíme do centra města objednaným autobusem. V autobuse zjišťuji, že organizátoři akce mají problém s tím, že zřejmě zapomněli objednat večeři v restauraci Budma a tak procházejí celým autobusem. Tento zmatek je ale kompenzován velice zajímavým zahájením samotné akce - kulturní vystoupení byla opravdu různorodá. Především mne zaujala skupina Thelen, která svou první písničku zazpívala v esperantu.

Po skončení zahájení akce měl následovat přesun zpět na jih Kyjeva. Jenže, přistavený autobus nemohl pojmout všechny účastníky a druhý autobus se po cestě porouchal. Nakonec se rozhodl Karol, který na Ukrajině pobývá velmi často díky své přítelkyni, zorganizovat cestu na "základnu" na vlastní pěst a vést skupinu asi 30 lidí. Zejména cesta maršrutkou, jejíž řidič pustil několikrát muziku až tak nahlas, že jsem si připadal ne v minibusu, ale na diskotéce, stála za to.

Týden v Kyjevě uběhl jako voda. Především to bylo díky mnoha aktivitám. V sobotu jsem se vypravil s třemi kamarády na ostrov při řece Dněpr a využili jsme tak slunečného počasí. V neděli jsem se s kamarádem z Česka a Německa zúčastnil římskokatolické mše v ukrajinštině v centru Kyjeva a po zbytek dne jsme se připojili k exkurzím a navštívili tak muzeum Ivana Gončara, viděl zblízka sochu Matky vlasti, projel se pozemní lanovkou, několikrát jsem se svezl metrem a ve středu 20. července navštívil i české centrum v Kyjevě (najdete jej na ulici Ivana Franka 24A). Příjemným překvapením zde byla diskuse s jednou ukrajinskou studentkou, která od září začne studovat na ESF MUNI. Ovšem, nejen zábavou je živ člověk, čekala mne i práce. Byla to především prezentace o České republice, přednáška o železniční dopravě v Česku a práce v "trinkeju", což je místnost, kde si lze zakoupit pivo a jiné nápoje během akce. S touto prací se pojila sice nevýhoda, že jsem chodil spát mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, to však bylo kompenzováno možností zdarma popíjet alkohol "na účet podniku". Ostatně, návštěvnost byla solidní. Zpestřením dne byla vždy večerní vyjížďka do nedalekého velkoobchodu (Metro, čili ukrajinské Makro), kde jsme nakupovali většinu piv. Úspěch především slavilo pivo "Bila nic" a ukrajinský kvas. Pokud někdy pojedete na Ukrajinu, určitě vyzkoušejte, "Bílá noc" stojí fakt za to, stejně jako kvas či čokoládová tyčinka Baton (trochu se podobá naší Kofile, na rozdíl od ní je ale sladší).

V Kyjevě je nyní poměrně čilý stavební ruch související s mistrovstvím Evropy ve fotbale v příštím roce. Je to patrné mimo jiné na modré lince, která má v jižní části 4 nové stanice, které se podobají svojí architekturou stanicím metra v Praze.

O akci samotné informovala ukrajinská televize STB, video ke zhlédnutí zde a můj kamarád, který pracuje pro Český rozhlas Leonardo připravil i reportáž o jazykovém a kulturním dni a měl i živý vstup - oba záznamy jsou k dispozici zde.

Jak jsem řekl, týden uběhl jako voda a poznal jsem zde mnoho nových lidí. V případě některých přátel jsme naše přátelství posílili, především s Alekĉjem, který se mnou plánoval cestu pro ostatní a pak také s Martinem, který měl na starost již zmíněné trinkejo.

Pro mého kamaráda z Brna, Jardu, to byla vůbec první akce takového typu a soudě dle jeho neustávající dobré nálady mohu říct, že se mu akce líbila. A přišel si i na své díky focení MHD.

Pohodová akce pokračovala cestou na Krym, kde jsme strávili méně dní, přesto byl program zajímavý. O tom však až v druhé části. Na tomto místě bych chtěl poděkovat organizátorům IJKa za vydařenou akci, která sice občas pokulhávala, ale dalo se to překosnout a panovala tak spíš dobrá nálada. -mir-