Cestopis z Ukrajiny, z roku 2007, 2. díl

Už jsou to dva roky, co jsem se vypravil s kamarády na Ukrajinu. Vzpomínky jsou stále a proto rád povyprávím o této cestě...

V druhém díle vyprávění o naší cestě se dozvíte, jak probíhal pobyt na Krymu (když to tak vezmu, celkem idylicky) a také to, jak jsme se přesunuli do Kyjeva. ...

Těm, co nečetli první díl, doporučuji si ho přečíst pro objasnění situace. 

25. 6. – pondělí

Ráno jsme čekali na příchod Saši. Pak nás čekalo malé stěhování (první noc jsem totiž musel spát na zemi, v našem pokoji nebyly tři postele pro tři lidi). Potom už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili k Levadijskému paláci, čili paláci jaltské konference. Ten jsme si ale prohlédli pouze zvenčí. A potom i na pláž. Moře je prima. Pak jsme šli za Jefimem a na market čili na tržiště. Koupili jsme něco na jídlo a to už byl čas jet na ubytovnu. Pro cestu jsme využili opět trolejbusů, tentokrát devítek (čili 9Tr).

26. 6. – úterý

Ráno jsme vyrazili na autobusové stanoviště a jeli objednanou maršrutkou k jednomu kostelu nad mořem a pak do Bachčisaraje, kde jsme viděli tatarskou kulturu (a také pojedli typické tatarské jídlo - čebureky). Vzali jsme to ještě přes jakousi vyhlídku (na protější straně údolí skalní město Tepekermen, které zkoumal esperantský průkopník Borovko) a Balaklávu (přístav) a pak už jeli do Jalty. Zašli jsme k Jefimovi, pak rychle vyměnit peníze a do pizzerie. Dobře jsme se najedli a pak vyrazili přes pláž a market k Jefimovi. U něj jsme stáhli fotky.

Bachčisaraj

Jefim se ptá místního duchovního...

Rozmanitá krajina Krymu - nad mořem jsou hory a v nich i tyto skály...

27. 6. – středa

 Ráno nás nepřivítalo nijak slunečně, ale i tak jsme počítali s výletem do hor. Sešli jsme se v deset se Sašou a vyrazili do obchodu operátora life:) a koupili si předplacené karty. Díky akci si můžeme v síti life:) volat zadarmo. Kartu už měl od včerejška nebo kdy Marek, teď ho mám já, Karol i Magnus. Potom nám Saša za pět hřiven aktivovala levné volání i do zahraničí (hřivna za minutu). Pak jsme vyrazili koupit lístky na vlak do Kyjeva (do Jalty vlak sice nejezdí, ale prodej lístků je možný). I když nás plackarta odrazovala a původně jsme s ní počítali, ale po krátké prohlídce při cestě na Krym jsme si to rozmysleli, chtěla jí jet Saša, Karol, Magnus a Andrej. Nakonec nám však nezbylo nic jiného než plackarta pro všechny. Kupé už bylo vyprodáno. Jízdenku jsme koupili na úsek Džankoj - Kyjev, počítali jsme totiž ještě s drobným výletem po Krymu. Saša kamsi odešla a tak jsme zašli na poštu, odeslali pohledy (známky nemají napsanou hodnotu, jen jakási písmenka!), pak jsme se šli najíst do Maca. Ten byl levnější než u nás v ČR, takže nám nevadilo jíst "kočko-kryso-psa". Zašli jsme také do internetové kavárny, kde jsem si rychle vyřídil poštu. Pak jsme popojeli trolejbusem na autobusové nádraží, kde už nás čekala Saša a Magnus. Tam za chvíli přišla i Olga s Natálkou (znal jsem je z Ago-Semajna rovněž). Bohužel to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem tyto dvě milé slečny v Jaltě potkal. Pak už jsme vyjeli maršrutkou do hor, podívali se na kamenný vodopád (voda nebyla a když jsme to reklamovali u pokladny, odkázali nás na ruský oznam na bráně, ačkoliv od nás předtím jako od cizinců vybrali vstupné) a pak pod vedením Saši na horskou túru po Botkinově stezce. Cestou nás dvakrát chytl déšť, potkali jsme kozy, kterým chutnaly slupky od banánu. Pak jsme viděli na hoře jeden kříž s bleskosvodem a pak jsme rychle sestupovali dolů. Dojeli jsme do Jalty na autobusové nádraží a pak šli pěšky do pizzerky. Po cestě si Marek koupil párek – jeden párek v pytlíku! Našli jsme dokonce trošku větší obchod, kde jsem koupil nějaké sladkosti a kornoutek, který se ukázal býti velmi chutný. Pak už jsme šli do pizzerky. Jen co jsme vylezli, začali jsme se dívat na vlny. Protože už bylo dost pozdě na návštěvu Jefima, šli jsme rovnou na maršrutku a jeli domů.

Naše výprava v horách

Zpestření naší tůry - jedna z dvojice koz...

28. 6. – čtvrtek

 Ráno jsme poměrně dlouho vyspávali. S Tomášem jsem zašel do obchodu, s Karolem pak ještě k trolejbusové zastávce Massandra, po cestě zpět jsme trošku bloudili, ale poznání místní úrovně bydlení bylo opravdu zajímavé (mnoho druhů lodžií a obecný chaos v uspořádání ulic). Teprve po poledni jsme vyrazili na autobusové nádraží, kde nás však kvůli nedorozumění nikdo nečekal. Program jsme tak měli volnější. Aron a ostatní vyrazili na pláž, já a Tomáš, nefascinováni tolik plážemi, jsme raději vyrazili maršrutkou do Alupky. Z Alupky jsme šli k paláci, kde prý chtěli udělat převrat v devadesátých letech. Od něho jsme opět jeli maršrutkou ke Vlaštovčímu hnízdu. Cestu od maršrutky jsme nejprve zkusili najít sami, nicméně se nezadařilo. Zpestřením a pomocí současně byl polský průvodce, kterého jsme svojí přítomností potěšili a milerád nám pomohl. Hnízdo jsme za tři hřivny zvenku prohlédli (uvnitř italská restaurace pro bohaté) a na základě Karolových rad jsme jeli maršrutkou k Levadijskému paláci a od něho šli poměrně dlouho pěšky až k nim (asi jsme měli jet dále maršrutkou). Na pláži bylo dost lidí, ale kvůli vlnám se jich moc nekoupalo. Odešel jsem pak dál od moře, kde bylo poměrně hlučno, zavolal Saše, domluvil se na srazu u sochy Čechova, kterou jsem během telefonátu rychle objevil. Využití akce lifu:) lákalo a tak jsem zavolal mamce, popřál jí k narozeninám a na chvíli nechal Sašu hovořit rusky s mamkou. Mamka zrovna byla na veterině, samozřejmě byla překvapena, kdo že jí to volá, jaké neznámé číslo, ale dobře, že taková akce byla:) Saša přišla s Magnusem, a tak jsme vyrazili na pláž, kde už jsme však dlouho nebyli a brzo odešli na internet. Bohužel jsem nerozjel icq :( Ale jinak to bylo dost levné a rychlé (internet). Večer jsme se ještě sešli s Jefimem. Trošku jsme se prošli a pak nás odvezli domů do Massandry mladá Ukrajinka Máša s jejím otcem, který pracuje jako řidič maršrutky. Jen Karol se zdržel na internetu, a tak musel dojet sám. Ale zvládl to.

Vlaštovčino hnízdo - foto Tomáš

29. 6. - pátek

 A už se nám to krátí. Ráno jsem zašel do obchodu, koupil kolu a rohlíky. V tuto chvíli by asi bylo vhodné seznámit vás, čtenáře, s ubytovnou. Ubytování to bylo levné (v podstatě prý nejlevnější, co mohla Saša sehnat) a podle toho to také vypadalo. Postele už měly něco za sebou, dveře také...V ubytovně byl systém čtyř pokojů, které sdílejí jeden záchod a sprchu. Záchod byl občas ucpaný, sprcha fungovala, ale byla pouze studená. Po desáté hodině večer se navíc vypínala voda, takže jsme si zuby čistili vodou nakoupenou. Bylo to ostatně i bezpečnější pro naše zdraví. Toho rána ale voda v našem patře nefungovala. Chtěl jsem se jako obvykle po ránu osprchovat, ale voda netekla, takže jsem se rozhodl zeptat se na recepci. První den nám Saša řekla, že budeme chodit do sprchy jinam a máme říct něco jako "van duš" a obdržíme klíče. Teď jsem ale potřeboval říct, že nám nefunguje voda...moje znalosti ruštiny a ukrajinštiny i přes určitou podobnost jazyků byly bídné (jediné, co jsem skutečně bezpečně uměl, byla azbuka) a když jsem zkusil angličtinu nebo němčinu, nerozuměli pro změnu na recepci. Po troše snahy přece jen personál pochopil, o co jde a jedna paní mě zavedla do patra pod naším patrem. Tam sprcha fungovala naprosto v pořádku, dokonce i boiler zde byl. V porovnání s našimi podmínkami na našem patře velký luxus. Očista pak proběhla ve větší pohodě. Toliko exkurz na vysvětlení podmínek na ubytovně.

 V deset jsme měli sraz s Jefimem u trolejbusu. Trolejbusem jsme popojeli do Nikity. Jela s námi i Máša, 13-letá Ukrajinka, co se učí česky, a vypadá o dost starší. V Nikitě jsme navštívili botanickou zahradu „Jefimovým stylem“. Jefim vždy odposlouchal placenou prohlídku a pak nám bokem vše přeložil do esperanta. Ani dnes nechyběla návštěva pláže. Ovšem moře se neuklidnilo. Náhradou jsme si anglicky pokecali s Danielem z Moldávie. Když už nám to stačilo, vyrazili jsme zpátky do centra. Jefim nás zavedl do dvou místních jídelen, které zřejmě občas využívá. Měl jsem boršč a guláš. Nic moc. Pak odešel, nechal nás jíst. Najedli jsme se, po cestě k němu jsme koupili meloun a ten jsme u něj pojedli. Po zasycení jsme vyrazili do jakéhosi divadla, kde prý měla proběhnout lekce esperanta. Ta skutečně proběhla, nicméně ne příliš efektivně a ještě před ní jsme dělali jakési obličejové cviky a tancovali jsme waltz. Ke konci výuky jsme se představili. Varhanní koncert za peníze v kostele jsme odmítli a místo toho šli do Maca. Tam bylo dost lidí, ale za chvíli se nás zeptala jedna slečna s minipočítačem a napsala naši objednávku. Dal jsem si s Karolem Big MACa, ostatní hranolky. Pak dorazila Saša a spolu s Guldžán (esperantistka z Jalty tatarského původu) nás vedla skrz staré uličky Jalty. Divná zábava, nic jsme nevyřídili a krom pěkného výhledu na měsíc v úplňku a moře (ale jo, nebuďme zase tak moc kritičtí, byl to hezký pohled) a vykecávání Karola se Sašou česky (snaha o česko-ukrajinské porozumění) jsme nic extra nezažili. Pak jsme se vrátili na maršrutku linky číslo tři. S Markem jsem sedl k řidiči, Karol a Tomáš dozadu (Slováci odjeli dřív). Ti dva se rychle spřátelili s lehce napitými Ukrajinci a na předposlední zastávce s nimi vystoupili a šli na pivko. Zájem jsem nejevil, a tak jsem si užil soukromou jízdu jen s Markem a řidičem na konečnou.

Místní trolejbus Škoda 9Tr - foto Marek

30. 6. – sobota

Ráno jsme kapánek vyspávali, opět něco koupili v obchodě, Marek už dávno ve městě na internetu dopisuje esej k zápočtu z němčiny. Kolem poledne jsme vyrazili k paláci v Massandře, kde jsme se opět potkali s Danielem, a pak už rovnou do města. Na nábřeží se objevily stánky vybraných států EU, ne však ČR, a tak jsme pobrali prezentace, letáčky. Mimo jiné jsem si vzal český text o studiu angličtiny v Irsku a mapu Slovinska. Na večeři jsme zašli opět do pizzerky. Marek ještě šel na internet, Karol koupil v knihkupectví mapu jižní části Krymu.
Karola, Magnuse a Sašu koncerty zajímaly a tak jsme je nechali a šli za Jefimem se rozloučit (Jefim si přál, abychom zůstali ještě jeden den, ale my jsme věděli, že to není možné). Opět jsem volal rodičům. Ohňostroj jsme sice neviděli, ale prý byl hezký. Na pokoji jsme začali balit.

Společné foto u Lenina :-) - foto Saša - Tomášův foťák
Zleva: Juraj, Andrej, Karol, Magnus, Marek, Tomáš a Miropiro (pozn.: Lenin kouká směrem na McDonald)

Detail sochy V.I. Lenina - foto Karol

1. července – neděle

 Ráno jsme balili vše ostatní. Sjeli jsme dolů na vokzal (autobusové nádraží, jeden z pojmů, který jsem se rychle naučil, neboť to bylo užitečné), vyfotili trolejbus a za 15 hřiven jsme se rozjeli maršrutkou do Simferopolu. Byla to mnohem rychlejší jízda a nutno dodat, i zajímavější. Řidič jel třetím, „prostředním“ pruhem. Po příjezdu se Marek vydal se Sašou poptat se na cestu do Džankoje, mezitím jsme ještě koupili banány a nějaké pečivo, kontrolovala nás policie. Andreje si pro jistotu odvedli kousek opodál na stanici, zřejmě kvůli podezření z držení drog. Marek se Sašou obstaral lístky na linkový autobus do Džankoje.
Do Džankoje jsme jeli za 20 hřiven (cca 80 korun, levnější než taxíkem). Ihned po příjezdu jsme se začali zajímat, jak se dostat do Bohemky.

Tady opět malý exkurz vysvětlující cestu do Bohemky. V pondělí před pátečním odjezdem jsem zjistil, že Česká televize vysílá dokument "Na cestě po Krymu". V něm se mluvilo i o Češích na Krymu, kteří zde žijí přes 145 let. Takovou možnost jsme si nechtěli nechat ujít!

Dost rychle jsme zjistili, že nám právě odjíždí autobus do Bohemky, čili Lobanova (jméno po pilotovi, který zde havaroval), možná jediný v ten den. Saša nás v esperantu, jak jinak, varovala, že v autobuse mohou cestovat i méně slušní lidé. Ovšem, nikdo nás neokradl, naopak, velice nám v autobuse pomohli radou, kde vystoupit. V Bohemce jsme navštívili české centrum a třídu, kde se děti učí česky, minimuzeum, hřbitov. Rovněž jsme si prohlédli publikaci „Češi na Krymu“. Podarovali jsme tamější 2 Češky, starší paní a její dceru (paní Procházkovou), které s námi strávili asi dvě hodiny, popovídali si. Dokonce i jeden z mladých přišel na návštěvu. A tak jsme se cítili na chvíli v Česku. Nazpět jsme jeli plynovým autobusem, opravdu dost starým, který však přijel s neplánovaným zpožděním (už jsme málem ztratili naději). Cesta tam i zpět 5 hřiven. V Džankoji jsme ještě měli dost času na to, abychom zašli do nějakého obchodu. Podařilo se nám najít minimarket (Krymská, pak Kalinina), kde jsem koupil „Baton“ (tyčinka podobná naší Kofile - dokonce více příchutí), nějaké dobrůtky a pak už jsme se vrátili. Abychom se však netahali s batohy, zůstala vždy část z nás na nádraží, kde se neustále něco hlásilo. Kromě velké sochy Lenina jsme v Džankoji jinak nic neobjevili zajímavého.

Nicméně Krym je i díky své rozloze poloostrov s rozmanitou přírodou. Zatímco na jihu u moře jsou hory a člověk si připadá, že je spíš v Chorvatsku, v severní části Krymu převládá step.

Naše výprava ještě před odjezdem přes "devítkou": já, Tomáš, Andrej, Karol a Juraj. - foto Marek

Jedna z mnoha "čtrnáctek", tato i s viditelným logem Škoda. - foto Marek

Naše výprava v Lobanovu - Bohemce - foto Karol
Zleva: Miropiro, Magnuss, Saša, Andrej, Juraj, Marek a Tomáš

Maketa letadla pilota Lobanova

Ptáme se na cestu místní paní

Před vstupem do českého centra v Bohemce - foto Tomáš

Češskij kulturno - etnografičeskij centr "Bohemija" - ano, vystoupili jsme správně - foto Tomáš

Prohlídka knihy "Češi na Krymu"

Procházka na hřbitov s paní Procházkovou

Plynový autobus, podobný tomu, co nás odvezl z Bohemky zpět do Džankoje

Ač se to zdá neuvěřitelné, strávili jsme týden na Krymu a dnes, ve 20:53 jsme odjeli vlakem do Kyjeva, tentokrát ne v kupé, ale v plackartě. Obsadili jsme dvě oddělení (jela s námi i Saša a Magnus) a brzy usnuli. Ráno jsme koupili čaj a posnídali. Cesta probíhala poklidně. Ve dvě hodiny odpoledne jsme dorazili do Kyjeva!

Každý po svém. Toto platí především o úpravě lodžií. A nejen v Džankoji... - foto Tomáš

Plackarta - foto Tomáš

Ve třetí části reportáže se dozvíte, co zajímavého jsme zažili v Kyjevě. -mir-

[/content]