Miroslav Hruška

Velikonoční Ukrajina - 1. díl

9. 06. 2016 21:09:04
Zelený čtvrtek večer, 24. března 2016 a já vyrážím z Brna rychlíkem do Ostravy s Lukášem. Náš cíl je jasný - Ukrajina. Není však úplně jasné, kam až dojedeme. Bude to Užhorod? Lvov? Či dokonce Kyjev?

Myšlenka na výlet na Ukrajinu byla v mé hlavě už delší dobu. Jednou z motivací pro tento výlet byla myšlenka projet si horskou trať z Užhorodu přes Sjanki do Lvova. Jen zbývalo vyřešit, kdy jet a také i z důvodu větší zábavy s kým? Odpověď na tu druhou otázku se vyřešila během podzimní brontosauří víkendovky v Jeseníkách. A teď kdy? Před státnicemi na podzim už určitě ne, tak tedy někdy po státnicích? Ale protože ještě nemám nárok na dovolenou, nabízí se využít Velikonoc, kdy vůbec poprvé je volno i v pátek.

A tak vznikl plán - odjet ve čtvrtek v sedm večer rychlíkem do Ostravy, dále pak nočním vlakem Leo Express do Košic. Shodou okolností byl noční spoj této společnosti prodloužen až do Košic teprve nedávno, takže nám přišlo jen vhod, že jsme mohli být v Košicích už ve čtyři ráno a tím pádem jsme mohli jet v pět ráno vlakem do Čierné nad Tisou. Jiná možnost nočního spojení překonání celého Slovenska s možností využití vlaku z Čierné nad Tisou na Ukrajinu fakticky neexistovala. Tedy, pokud nepočítám noční autobus Student Agency se stejným časem příjezdu. Ale představa cesty autobusem nás lákala o něco méně, navíc jsme zjistili, že autobus stejně už byl vyprodán.

Nuže, je krátce po půl jedenácté a na ostravské hlavní nádraží přijíždí Leo Express. K našemu překvapení nejsme sami, nastupuje s námi více lidí. A vlak také není úplně prázdný, tedy především třída economy. Nicméně, reálně jsme ihned usnout nemohli, protože noční režim s tlumeným osvětlením a také vypnutým rozhlasem byl puštěn až někdy okolo půlnoci. No, aspoň jsme si popovídali se spolucestujícími.

V economy třídě se samozřejmě zpočátku nedalo moc spát příliš komfortně (navíc někteří cestující pracovali i přes noc na noteboocích), ale jak se vlak vyprazdňoval, tak už nebyl problém se přemístit na volnou dvojsedačku. Takže po příjezdu do Košic jsem dlouho neváhal a v otevřené kavárně si objednal zelený čaj. Stihl jsem si také odlovit jednu kešku věnovanou hlavní košické železniční stanici a samozřejmě jsme pořídili lístky k hranicím a do Čopu. Mezinárodní jízdenka z Čierné nad Tisou do Čopu stála 2 €.

Ale to už byl čas nastoupit do pantografu 460 a vyrazit dále na východ. Do Čierné nad Tisou jsme přijeli v 6:51 a hned za devět minut nám odjížděl mezistátní osobní vlak směr Čop. Podle očekávání se jednalo o vlak v podobě slovenské lokomotivy a jednoho vozu bývalé první třídy, ovšem s úpravou proti pašování kontrabandu. Jízdenky i pas nám nejprve zkontroloval slovenský průvodčí, samotná oficiální pasová kontrola ze strany Slováků pak proběhla kdesi uprostřed pole. Ve vlaku nás jelo celkem 7 lidí. Kontrola pasů proběhla bez problémů, celníci však nejspíš byli trochu překvapení, co tak brzy ráno v tomto vlaku dělají dva mladí lidé z České republiky, takže se ptali na naše plány.

Ukrajinské pasové kontroly jsme se dočkali nakonec až přímo v Čopu, v hale nádraží. Kontrola byla korektní a ihned po té, co jsme vstoupili do hlavní haly, nám vekslák nabídl výměnu peněz. Odmítli jsme, Lukáš měl nějaké hřivny s sebou, navíc jsme očekávali, že poblíž nádraží snad bude směnárna, což se potvrdilo (nicméně objevil jsem i bankomat) a brzy jsme vyměnili každý 50 €. Na druhou stranu jsme nestihli koupit lístky na vlak ze Lvova do Kyjeva, jediné, na co byl čas, byla koupě jízdenky na električku do Sjanek. K našemu překvapení však nebylo možné koupit lístky na vlak ze Sjanek do Lvova, ale zas tak to nevadilo.

Po půl desáté přijela električka ER1, mně již známá ze zájezdu na Zakarpatsko v roce 2008. Následující čtyři hodiny nás tak čekalo cestování v kvalitě, jakou nelze zažít v České republice. Dřevěné lavice, špinavá okna, dveře z představku již něco pamatující, několik pochůzek lidí nabízející něco k jídlu nebo i náboženské obrázky, cestující totálně ignorující zákaz kouření pod hrozbou pokuty, průvodčí občas nevydávající lístek při placení, jeden zřejmě slepý žebrák kázající cosi o kletbě boží, zkrátka zábava. Připočtěme cukavé rozjezdy električky a obecně pomalou jízdu (ačkoliv maximální rychlost je 130 km/h, tak 50 let provozu je zkrátka znát), tak jízda samotná byla opravdu zážitkem. Se spolucestujícími jsme se však jinak nedávali do řeči a raději sledovali krajinu, kdy jsme mohli vidět různě odpadky v řece či obecně někde v okolí tratě. Dlouhou část cesty vlak jel spíše v údolí, teprve za stanicí Užok bylo na co koukat - několik zajímavých mostů a tunelů, vyhlídky na hory, paráda (pro inspiraci doporučuji kouknout na toto video ze stanoviště strojvedoucího). Jen díky vyšší nadmořské výšce nám bylo trochu zima, vytápění moc nefungovalo. Celá cesta o vzdálenosti asi 100 km nás vyšla na 19 hřiven, tedy asi 18 Kč.


Električka ER1 (Ondra)

"Selfíčko" ve vlaku dokumentující stav vlaku - například dveře, které nešlo moc dovřít

Vyhlídka z vlaku nedaleko stanice Užok

Stanice Sjanki

Stanice Sjanki a pohled na zasněžené polské hory

Krátce po půl druhé jsme dorazili do Sjanek. Na dohled polské Karpaty pokryté sněhem, slunce svítí, vlak do Lvova jede až v 14:50, takže času dosti na dokumentaci stanice a okolí. A jak tak fotím okolí, všiml jsem si, že z vlaku vystoupili i tři kluci s batohy a spacáky. Nedá mi to a poslouchám, jakým jazykem hovoří. A ejhle, jde o tři kluky z Valašského Meziříčí. Ihned si povídáme, kam přesně míříme a s potěšením zjišťujeme, že kluci jedou také do Lvova, kde hodlají přespat. Cesta do Lvova o vzdálenosti 168 km tak byla mnohem příjemnější. Než jsme ale odjeli, tak jsme samozřejmě koupili od prodavaček na nádraží lístky, pokladna již ve Sjankách nefunguje. Využili jsme také služeb místního obchůdku a koupili si na zahřátí čaje.

Pak už byl pomalu čas nastoupit do električky ER2. Atmosféra v tomto vlaku byla celkem podobná jako v případě předchozího vlaku do Sjanek. I v tomto vlaku procházely občas vlakem starší paní nabízející různé dobroty, čehož jsme využili pro společný nákup pirožků. Také trať se trochu podobala úseku již projetému. Zpočátku tedy mosty a tunely, později spíše rovina, po které však vlak nejel příliš rychle (těžko říct, co tomu brání). Navíc v závěru cesty nám začalo být ve vlaku zima, takže jsem byl docela rád, že jsem si vzal s sebou zimní bundu. Podívali jsme se také na záchod, ale jeho stav odpovídal jízdnému. Smrad, nečistota, rozhodně nic komfortního pro ženy, no co bychom také chtěli za 23,80 hřiven, že. V závěru cesty před Lvovem dostala většina cestujících nápad být co nejblíže dveřím, takže se vlakem málem nedalo projít. My jsme v klidu počkali na moment, kdy v našem voze už nikdo nebyl a požádali jsme průvodčí o společnou fotku.


Električka ER2

Dosti odporný záchod

Vyhlídka na větrné elektrárny

Seděli jsme na místech určených pro účastníky druhé světové války, invalidy a důchodce

Společná fotka - zleva Jakub, Ondra, Jirka, já a Lukáš

Ondra pak ještě udělal po výstupu z vlaku dokumentaci samotného vlaku, ale tento úmysl se nesetkal s pochopením strojvedoucího, který na nás zatroubil. Trochu jsme znervózněli, když jsme uviděli před nástupištěm turnikety a u nich hlídku. Ale bez problémů jsme prošli a okamžitě zamířili na hlavní nádraží. Naši noví přátelé sice na hlavní nádraží nemuseli, ale bylo nám jasné, že podaří-li se mi a Lukášovi sehnat lístky na vlak do Kyjeva, tak si zajdeme na nějakou společnou večeři. A i kdyby, tak čas ve Lvově strávíme společně.

V hlavním lvovském nádraží bylo i navzdory večeru poměrně plno a u většiny pokladen fronty. Vyhlídl jsem jednu, která vypadala poměrně přijatelně a začal čekat. Mezitím si Lukáš všiml jiné pokladny naproti mé, takže jsme se rozdělili a čekali, kdo bude úspěšnější. Když už to vypadalo nadějně u Lukáše, okamžitě jsem se přemístil k němu a po chvilce čekání jsem svojí nejlepší ruštinou / ukrajinštinou požádal o lístky na libovolný noční vlak do Kyjeva. Pro jistotu jsem paní ukázal i vytištěné jízdní řády z internetu. Paní nabídla volná místa na noční vlak s odjezdem v 21:46 a příjezdem do Kyjeva v 10:29 v kupé za 280 hřiven. Paráda, to bereme. Ale moment - budou i lístky na vlak do Mukačeva zpět v neděli? Paní trochu nechápe, proč taková spekulace, ale nakonec najde v systému volná místa do plackarty za 160 hřiven. Kupé už prý není, no co nevadí. Předkládáme pasy a hurá, lístky jsou naše. S velkou radostí ukazujeme našim novým kamarádům lístky a je jasné, něco poblíž nádraží objevíme a tam si dáme pivo.

Nakonec jsme opravdu nemuseli dlouho hledat a našli jsme malou restauraci nabízející pelmeně. Objednávám postupně pro každého z nás, nakonec jeden pracovník obsluhy umí i trochu anglicky, takže se komunikuje paradoxně snadněji. Ptáme se na heslo na wi-fi a díky tomu posílám přes sms bránu domů pozdrav, že vše je v pohodě a že máme lístky do Kyjeva. Píšu také přátelům esperantistům do Kyjeva. Ale to už je pomalu čas na rozloučení a hurá na vlak.

Jak už jsem uvedl, pro cestu do Kyjeva jsme získali místa v kupé. Sice ne v jednom společném, ale aspoň v jednom voze hned vedle sebe. Místa jsme oba měli nahoře. Průvodčí nám brzy po odjezdu ze Lvova donesla lůžkoviny a už to vypadalo, že půjdeme spát, ovšem v mém kupé mi společnost dělaly tři starší paní, které se samozřejmě začaly zajímat, odkud jsem a kam jedu. Konverzace samozřejmě nebyla plynulá, ale i přes tuto jazykovou bariéru mne i Lukáše za chvíli pozvaly na čaj a navíc nám věnovaly sýr a dva kroasánky.

V pět ráno paní vystupují a ještě mi věnovaly jednu část lůžkovin, protože já jsem se rozhodl v kupé pro jistotu přivázat. A k mému překvapení mi říkají, že se máme ráno ohlásit i průvodčí, protože nám zaplatily čaj.

Ráno do mého kupé přistoupily další tři paní, ale s těmi jsem si již tolik nepopovídal. Spíš si užívám jízdu - vybaven termohrnkem a ovesnou kaší jsem si "ukuchtil" rychlou snídani (ve vlaku můžete bez problémů využít samovaru s horkou vodou zdarma), nabil si mobil, zašel si na čistý záchod, vzbudil o půl desáté Lukáše a o půl jedenácté jsme přijeli do Kyjeva. Přes noc jsme ujeli 652 km.

A tím končí první díl reportáže. Co jsme zažili v Kyjevě, se dozvíte v druhém díle reportáže. -mir-

Autor: Miroslav Hruška | karma: 24.27 | přečteno: 1602 ×
Poslední články autora