Přechod přes žhavé uhlí - cesta integrace - reportáž

Něco se se mnou děje. Nejsem tím, kým jsem byl. A hledám nové výzvy a směr. A jednou z nich je přechod přes žhavé uhlí v rámci brontosauří víkendovky nedaleko Brna. Toužím překonat své limity. Povedlo se mi to? Pak čtěte dále...

Je pátek, 30. října 2015 a já za tmy krátce po sedmé hodině večerní přijíždím autobusem spolu s dalšími účastníky na zastávku Habrůvka, Josefov. Zbývá už jen pár stovek metrů do cíle - tj. Ekologické volnočasové centrum Švýcárna. Po příchodu na místo se ohlašujeme v hlavní budově - někteří účastníci zde již jsou, někteří teprve dorazí. Můj první úkol je se ubytovat a seznámit se tak s mým spolubydlícím Dalim. Následuje pozvání na večeři a volná diskuse. Během ní se řeší například to, kolik místností je celkem v rámci všech čtyřech budovách tohoto centra. Má odpověď je tradiční - když mám tipnout nějaký počet, zkusím číslo 42. Ale tady mi to nevychází, místností je zde celkem těměř sto. Dále jsem během této seznamovací večeře zjistil, že jedna z účastnic, Eva, pracuje v jednom brněnském ústavu, který používá bioreaktor od firmy, pro kterou pracuji :-) Ach, ten svět je malý :)

Mezitím dorazili další účastníci a tím jsme kompletní. První pokyny, informace k programu a už mohou začít seznamovací hry. Některé byly spíše o tom, abychom se navzájem poznali dle jména (ale nechyběl ani netradiční úkol v podobě tichého seznámení každého s každým prostřednictvím očního kontaktu), jiné byly spíše zábavné (například hra se židlemi, kdy na volnou židli chce usednout hovnivál válející svou kuličku a my mu v tom musíme zabránit tím, že uvolníme jinou židli a tím obsadíme onu židli, na kterou směřuje hovnivál) a jedna z nich byla charakterem spíše experimentální. Bohužel od ní nemám dostupné fotografie, takže alespoň slovně ji popíšu, protože stojí za to si ji vyzkoušet. Nejprve jsme umístili židle do kruhu. Na ně jsme se posadili bokem. Následně jsme si na sebe lehli, takže má záda byla na nohou toho, kdo byl za mnou. V podstatě domino. A pak to začalo. Orgové postupně začali oddělávat židle zpod nás. A k našemu překvapení nikdo z nás nepadal kvůli nerovnováze nebo tíze. Nakonec jsme zůstali jen u jedné židle, ale to především kvůli Terce, jejíž postížení jí nedává tolik sil, aby udržela jednoho člověka před sebou bez židle. Ale jinak o tom, co Terka dokázala, ještě bude samozřejmě řeč. Vlastně nejenom o ní. Robby nám s Evou také ukázali akrojógu. Měli obdiv nejen mne.

Pak už je čas na osobní volno. Kdo chtěl, šel již spát, kdo chtěl, zůstal ještě v místnosti a společně si zazpíval. Kytaru zajistil Tonda, společně s Robbym hlavní org.

Sobota

Sobotní ráno začínáme krásnou písničkou od Tondy a hodinovou meditací o čtyřech částech s hudebním doprovodem. Každá část simulovala část lidského života. Poslední část tedy byla již o ztišení a jen ležení na zemi. Ale pak už byl čas vstát do nového dne a posnídat.

Potom jsme se přesunuli do druhé budovy centra. Program dopolední zde byl především o posílení společného ducha mezi námi, kdy jsme zkoušeli například co nejrychleji si mezi sebou prohodit míčky, udržet společně rovnováhu atp...z individuálního programu stojí za to zmínit kurz žonglování. Samozřejmě, moc mi to nešlo, ale přesto jsem se něco málo naučil :-)

Zbytek dopoledne jsme strávili hrami na posílení důvěry venku. Jednalo se především o proběhnutí uličkou důvěry a běh poslepu se zastavením od ostatních.

Velmi zajímavým programem bylo i použití žebříku. Každý z nás žebřík držel a udržoval jej tak v rovnováze kolmo k zemi. A jeden z nás vždy vylezl nahoru, kde přelezl na druhou stranu a opět slezl dolů. Tento úkol absolvovala s naší pomocí i částečně (tj. ne až na vrchol) Terka. A Annie vytvořila kouzelnou fotku z žebříku :)

Posledním bodem byl pád důvěry do rukou ostatních. Ale všichni jsme to zvládli bez úhony :)

Pak už se dostavil hlad a byl čas na výtečný oběd a po něm polední klid.

Přípravy na přechod

Pak už je čas vypravit se k ohništi, kde už je připravená hranice. Každý z nás si vezme papír, který zapálí díky plamenu svíčky a následně jej vloží mezi polena.

Oheň se následně úspěšně rozhořel a my se vracíme do druhé budovy. Zde jsme pokračovali v přípravách na samotný přechod přes žhavé uhlíky. Nejprve jsme se však dozvěděli o zajímavé technice na vyčištění mysli :) Spočívala v tom, že jsme si měli pět minut sami pro sebe říkat různá nesrozumitelná slova :-) Dalším bodem přípravy byla zkouška přechodu nanečisto. Byl nám objasněn princip pohledu třetím okem, mohli jsme se zeptat na cokoliv...například jsem se dozvěděl, že v okolí ohniště rozhodně nebude lékarnička :)

Následoval čas na zklidnění a přemýšlení. Dostali jsme A4 papír. Na jednu polovinu papíru jsme měli napsat své špatné vlastnosti, respektive věci, kterých bychom se chtěli zbavit. Na tu druhou polovinu pak to dobré, co chceme si udržet. A bylo na nás, kde jsme se rozhodli tento malý, ale důležitý úkol splnit. Pak už ale byla večeře v hlavní budově a po ní návrat do druhé budovy. Mezitím dorazil autem Radek, který dovezl bubny. Ty jsme společně se židlemi z jídelny přinesli do druhé budovy.

Bubnování

Už ani nevím, kolik je hodin, ale nyní následuje společné bubnování. Nejprve se snažíme každý zopakovat bubnování po každém z nás (nejprve tedy postupně každý sám a všichni to potom zopakujeme), potom už je bubnování především společné. Nejprve jsem bubnoval na velký buben paličkou, potom rukama. Je to zábava, ale po nějaké době už mne z toho bolí ruce a proto vítám momenty, kdy nás Radek zastaví po zvláště intenzivním bubnování.

Rituální obřad a samotný přechod

Po společném bubnování nastal čas se přesunout zpět do hlavní budovy do společenské místnosti. V ní proběhl za doprovodu velice příjemné hudby rituální obřad. Byli jsme společně svědky toho, jak Robby pro nás připravil posilující nápoj, který nám měl pomoci překonat žhavé uhlíky. A samozřejmě jsme jej každý mohli ochutnat. Ale bylo to zcela dobrovolné rozhodnutí každého z nás. Stejně tak se každý mohl rozhodnout, jestli mu může Robby posílit třetí oko. Pak už jsme vyrazili bosky z hlavní budovy k ohništi. Země byla studená, takže jsme se okamžitě začali zahřívat o doutnající uhlíky zatím stále v ohništi.

Potom jsme měli papír, který jsme před večeří popsali, rozpůlit. A tu polovinu se špatnými vlastnostmi jsme měli vložit do ohniště. Současně jsme požádali oheň o to, abychom přechod zvládli.

Pak už byl čas přenést žhavé uhlíky do již připraveného místa, tedy do žároviště. A Robby jménem čtyř živlů otevřel žároviště. A před našimi zraky prošel. Po něm přešel Tonda a Radek. Pak už byla řada na nás. Závěrečné finální rozhodnutí však bylo na každém z nás.

A tak jsem se rozhodl přejít. Vybaven talismanem v podobě srdíčka, delfínkem na krku, náramkem na pravé ruce a prsteny na obou rukách, bez kterých se neobejdu, jsem přistoupil k žárovišti. Ještě pro zklidnění mysli se pokřižuji a řeknu si nahlas motivační větičku a chytám se ruk Robbyho a Tondy a za jejich pomoci přecházím. Čtyři metry chůze a je to za mnou. Slyším slova "Vítáme tě", potlesk, Láďa mi gratuluje...Okamžitě cítím nohy, ale než kvůli popáleninám je to pro chlad země.

Následuje možnost přejít přes žároviště podruhé. Z tohoto přechodu už mám trochu větší respekt a to proto, že Robby s Tondou na žároviště přenesli další žhavé uhlíky z ohniště a tím vlastně zvýšili plochu, po které půjdeme. A s ohledem na to, že ti, kteří přešli přede mnou, říkají, že jim přišlo, že to přeci jen trochu pálilo, přistupuji k žárovišti podruhé s ještě větším respektem. Třikrát se pokřižuji, opět si řeknu motivační větičku a přecházím. Ihned po přechodu opět cítím nohy, přijde mi, jako bych měl na nohou zimnici. Ale už to netrvá dlouho. Ale opět platí, že rozhodnutí přejít je na každém z nás. A žároviště je uzavřeno.

Cesta příběhů a chvíle pro zklidnění

Posledním významným společným bodem sobotního programu je cesta příběhů. Ta nás prostřednictvím svíček, u kterých jsou texty o významných lidech a jejich aktivitách zavede zpátky do druhé budovy. Předtím se ale můžeme vrátit do hlavní budovy pro boty. V budově okamžitě kontroluji nohy. Jsou špinavé, ale jinak bez popálenin. Ale už je zima, takže vítám možnost si obout své milované pohorky...

Prostřednictvím textů o významných lidech (například o Josefině Napravilové, Marii Vodičkové, Sáře Salkaházi, Natalje Jevgenjevně Gorbaněvské, Karlu Krylovi a Josefu Štemberkovi) a úkolů jsme se měli zamyslet nad našimi činy a skutky. Tuto cestu jsem absolvoval s Kamčou a tímto jí ještě jednou děkuji za doprovod při této cestě. Potom jsme se všichni sešli v druhé budově, kde byl čas na zklidnění. Nic víc, nic míň. Nádherné...

Zbytek dlouhého večera byl opět dobrovolný. Někteří z nás šli již spát, někteří zpívali v hlavní budově ve společenské místnosti...nakonec i zde byl prostor pro diskusi. A ta mi hodně dala, ale nebudu to zde vypisovat...

Neděle

Nedělní ráno stejně jako sobotní zahajujeme meditací. Následuje chutná snídaně a po ní program ve společenské místnosti hlavní budovy. Debatujeme zde o našich dojmech a také si vybíráme kartičku se sdělením pro každého z nás a jeden z kamenů. K mému překvapení není žádná hádka o kameny, kámen, který jsem si vybral, asi vážně čekal právě na mne :)

Po tomto programu je třeba využít pěkného počasí a tak vyrážíme na výlet na nedalekou skálu. Cesta k ní však není značená a místy je velice náročná. A pokud je náročná v některých místech pro nás, tak pro Terku, která se rozhodla navzdory svému hendikepu s námi vyrazit také, je ještě náročnější. Tím se ovšem posílil kolektivní duch ještě více, protože bylo nutné Terce samozřejmě pomáhat s každým krokem.

Konečně jsme nahoře na skále a užíváme si vyhlídky. Diskutuji s Petrem o možných společných výletech v okolí Adamova a všímám si, že naproti nad Švýcárnou je nějaký kříž. Ptám se Robbyho, jestli se k němu dá dostat. Nikdy předtím jsem si ho nevšimnul. Ale je to také proto, že nejčastěji tímto údolím projíždím na kole od Křtin do Adamova. A kříž je nakonec vidět i ze silnice, ale v opačném směru, který já nepoužívám :)

Sestup dolů je ještě náročnější a to především pro Tondu, který na svá záda vzal Terku. Společně jim pomáháme se postupně dostat se zpátky do údolí. Závěrečný úsek řešíme nakonec pomocí lana, které jsme donesli ze Švýcarny. Pomohl nám také Robby, který přijel se svým autem pod skálu a ušetřil tak Terce posledních pár stovek metrů cesty.

Na Švýcarně už je pak čas na oběd a menší úředničinu. A přichází na řadu balení věcí a loučení. Nakonec se mi však nechce ještě ihned domů a tak jsem vyrazil na základě rady Robbyho s Evou a Petrem podívat se na ten kříž, který jsme viděli ze skály. Po prudším výšlapu na úvod jsme se brzy napojili na starou žlutou turistickou značku, jejíž část jsem objevil již loni při lesnické víkendovce na stejném místě. Ta nás dovedla k Ruskému kříži. Podzim byl nádherný a hrál všemi barvami. Ale to už se pomalu stmívalo a byl čas se vrátit. Ale jedno je jisté, tuto cestu si musím někdy projít kompletně. Vím přibližně, kde začíná a také, kam asi vede.

Po návratu na Švýcarnu jsme zjistili, že původní plán jet společně s Evou a Petrem do Adamova a potom buď jít pěšky do Útěchova nebo jet vlakem do Brna mohu změnit. Tonda má volné místo v autě a je právě na odjezdu přímo do Brna. Této nabídky samozřejmě využívám a během cesty si společně povídáme. Nakonec mám odvoz až pod sídliště, takže paráda. Loučím se s Kamčou, Klárou, Terkou a Tondou a vyrážím směr zastávka autobusu a hurá domů. A tím pro mne víkendovka končí.

Závěrem

Co říct na závěr? Tento víkend stál za to. Dal mi hodně. Poznal jsem nové lidi, uvědomil jsem si některé věci a překonal své hranice. Bude-li čas a možnost, rozhodně budu chtít vyrazit na jaře na tuto akci znovu. -mir-

Poděkování

Závěrem bych touto cestou chtěl poděkovat několika lidem, kteří si zaslouží poděkování za podporu. Jste to vy, kteří mi pomohli překonat zdánlivě nemožné.

Jsou to: Naděžda Bartková, Marek Blahuš, Dagmar Oličová (Tobě patří zvláštní dík za to srdíčko), orgové Robby a Tonda a samozřejmě všichni účastníci (bez vás by to nebylo ono :-) ) Děkuji vám. Stejně tak děkuji Bohu. Jsi úžasný.